|
|
Den začíná stylově deštěm, tentokrát to vůbec nevadí. Sedám do auta a nabíráme směr jihozápad. Po několika kilometrech není po dešti ani památky a obloha má krásné beránky. Zastavujeme opět v městě Ilakaka, kde mě Tony vede ke svým přátelům, kteří obchodují s drahými kameny. A tak vidím jak surové kameny, tak vybroušené ve špercích. A když jeden takový, ideálně tmavě modrý, ve velké kvalitě najdete, máte na delší čas vystaráno. Z Madagaskaru se kameny posílají brousit na Srí Lanku a odtud se pak prodávají do celého světa.
Po této exkurzi opět pokračujeme v jízdě. Dostáváme se do města Toliara, ze kterého pokračujeme směr Ifaty. Zde začíná slušná rallye, včera po vydatném dešti je v ulicích spousta vody a abychom si to ještě zpestřilim projíždíme blátem na skládce odpadů. Zdárně toto zvládáme a dostáváme kola opět na pevný povrch. Asfaltka to sice není, ale dá se po ní jet relativně rychle. To se blíží náš dnešní cíl Ifaty, nacházíme bungalovy, které nám doporučil Richard a začínají dva dny relaxu.
Počasí je tu opravdu parné a nejlepší je vlézt do moře. A ani nevím, jestli to vůbec moře je, protože název je „Mozambique channel“. Na druhé straně slané je a je jak kafe. Ideální pro rodiny s dětmi, protože je mělké. Ještě cca 300 metrů od pláže jsem měl pořád strach, že si při plavání odřu kolena. A na večeři ryba s názvem „capitaine“, sice nevím, jak vypadá, ale chutná výborně.
Ráno začalo menší bojovkou, vstávám ještě za tmy a ať cvakám vypínačem jak chci, nic se neděje. Ještě, že vím, kde co mám, vytahuji čelovku a hned je to lepší. Dnes je v plánu Isalo park a průvodcem bude Basco, chlapík s takovým smutným pohledem. A jak už to tak bývá, začíná se formalitami. Tady to dovedli k dokonalosti, pokud mě na nějakém dalším místě nepřesvědčí, že to může být ještě lepší. Vcházím do jedné budky, kde platím fakturu za průvodce, pak přecházím na druhou stranu kde je další budka a platím za vstup. A opět krásně vypsaná faktura s razítkem.
Tony nás odváží do jednoho z míst kde se vchází do parku. Dnes s námi nepůjde, protože se nebudeme vracet do stejného místa. Loučíme se s motorovou podporou a vyrážíme vstříc dalšímu parku, který je jiný než ty předtím. Vypadá jako savana říznutá Coloradem. Předpověď naštěstí nevyšla a je příjemně pod mrakem. Dokonce spadlo pár kapek, ale to rozhodně nestojí za řeč. Basco mi ukazuje krásy parku, dokonce mě překvapuje tím, že některá zvířata pojmenovává českým názvem. Strašilka, kudlanka….. Mezi zajímavosti patří, že když někdo zemře, tak se dá do dočasného hrobu, což je díra ve skále zasypaná kameny, a za nějaké dva roky se exhumuje, kosti se očistí, nabalzamují a přenesou se do trvalého hrobu.
Z vršku scházíme dolů k řece. Proti proudu se jdeme podívat na malé jezírko s vodopádem. A odtud se vracíme na „piknik point“, kde vidím vzácného lemura, který je celý bílý a má akorát černou hlavu.
Dnes jsou velikonoce a slaví se i na Madagaskaru. Lidé z okolí se schází v Isalo parku a dělají si piknik. Den dopředu jsem si objednal nějaké jídlo, a co jsem viděl, když jsem tam přišel, to mě dostalo do kolen. Na jednom místě jsou kamenné stoly a „můj“ měl prostřeno. Ano, na kamenném stole byl ubrus, talíř, příbor, sklenička, ubrousek….. A za chvíli se mi nese velký talíř zeleniny. Pěkně ho do sebe nasoukám a říkám si, jestli je to vše nebo ne. Nebylo, co mi donesli, mi vyrazilo dech. Obrovský kopec rýže a dva špízy. Koukal jsem kdo si ke mě přisedne a když se k tomu nikdo neměl, pochopil jsem, že je to jen pro mě. Bez mučení se přiznám, že jsem to nedal ani omylem. A aby mě úplně dorazili, tak mi donesli banány.
S plným břichem přicházím na parkoviště, kde na nás čeká Tony a odváží nás zpět na ubytování. Tam se loučíme s Bascem. Je spousta času, tak se mě Tony ptá, jestli chci vidět oslavu velikonoc. A já proč ne. Tak jedeme do vedlejšího města Ilataka. Už před městem je spousta lidí, kteří si dělají u cesty barbecue. A také je tam místo, kde mají i kolotoč. Lidé z blízkého i dalekého okolí se sjíždí právě sem. Tony mě představuje svým známým, rodině, přátelům….. Můj názor je takový, že půlka Madagaskaru je Tonyho rodina a druhá ho zná. Když jsme nasáli tu pravou atmosféru, posouváme se kousek za město, kde jsou safírové doly. Tam se dozvídám něco o těžbě. Madagaskar je známý těžbou drahých kamenů. Počasí se začíná trochu kazit, tak se vracíme zpět. Užili jsme si po cestě slušný slejvák, který v autě až tak nevadí, aby po pár kilometrech bylo sucho. Zítra bude přepravní trasa.
Ráno bylo nebe vymetené a slunce se do toho pěkně opřelo, vypadá to na parný den. U našeho mikrobusu již postává Adrian, který bude naším průvodcem po Anja parku, který se nachází asi 10 km za Ambalavao. Opět nezbytné formality jako zaplatit vstup do parku a ještě navíc průvodce. Nevím proč to nemají v jednom.
A vyrážíme, Adrian je vystudovaný biolog a jde na něm krásně vidět jak je pro práci zapálený. Vypráví nám všemožné zajímavosti o parku, místní fauně a flóře. Jde s námi i jeden mladý kluk, a jestli jsem to dobře pochopil, tak se od Adriana učí. Cesta je taková pohodová, rovinka s tvrdým podkladem. Pomalu se dostáváme k prvním stromům, kde ve větvích můžeme vidět lemury. Žije zde jen jeden druh, lemur kata, který se vyznačuje proužkovaným ocasem. Vytvořil zde početné kolonie a dalo by se říct, že stromy jsou jimi obsypány. Také vidíme dobře maskované chameleony, které nám Adrian ukazuje. Já bych je asi nenašel.
V parku nejsme sami a vytváří se mírná zácpa. To ovšem Adriana nemůže rozházet a vydáváme se zkratkou na vyhlídku. Cesta se začala podobat té včerejší, ale naštěstí kameny byly suché a neklouzaly. Po kamenech, které tvořily přírodní schody, se dostáváme na plošinu, odkud se dá krásně pozorovat celý park. Kocháme se tím pohledem. Po nějaké době Adrian zavelel a pomalu se zase dostáváme dolů. Nachází se zde i nejmenší chameleon, který žije na zemi a „žákovi“ se ho podařilo najít. Vítězně nám ho ukazuje, je tak malý, že se vleze na špičku prstu.
V parku ještě žijí hroznýši, ale žádného se nepodařilo najít. S parkem, Adrianem a jeho žákem se loučíme a nabíráme směr jih do města Ranohira, který je vstupní branou do Isalo parku. Cesta proběhla poměrně rychle, protože po cestě moc pastí na náklaďáky nebylo. A zítra se bude vstávat brzo a očekává se opravdu pařák. Tak uvidíme.
Počasí se trochu umoudřilo a už neprší, jen mrholí. Podle pravidel se smí do parku pouze s místním průvodcem. Tony den dopředu domlouvá, že si nás na místě, kde jsme ubytováni, jeden vyzvedne, že umí dobře anglicky. Tak na něj čekáme. Ve stanovený čas se nedostavil, ale tady se to tak nebere. Po nějaké době skutečně přichází a hrozně se omlouvá, že s námi nemůže jít a abychom si v parku najali jiného. Ok. Jedeme tedy ke vstupu a tam se nás ujímá průvodce, který vládne angličtinou. Pak si na recepci volím trasu, buď krátkou což je 2-4 hodiny nebo dlouhou na 6. Optimisticky volím tu dlouhou. Platím pěknou pálku a vyrážíme do džungle.
Kousek za vchodem se dívám na hroznýše, který spal u kmenu stromu. A pokračuje se dál, přes most po takové slušné kamenné cestě. To ovšem dlouho nevydrží, odbočujeme vlevo přímo do džungle, asi zkratka. Jak jsem psal, že pršelo, tak povrch byl takové pěkné bahínko, ale to ještě nebylo to nejhorší. Drápeme se do kopce, a když se tam dostaneme, jsme odměněni pohledem na obědvající lemury v korunách stromů a dokonce dvou druhů. Pak vidím velké pavouky a jako bonus dobře maskovaného malého gekona na listu kapradiny. Klobouk dole před průvodcem co všechno dokázal objevit. Dokonce vidím i malého chameleona.
Delší trasa spočívala v tom, že se můžete jít podívat na vodopád. A toto už bylo opravdu náročné. Šlo se po mokrých kluzkých kamenech, které sloužily jako schody a aby to bylo to pravé ořechové, tak na nich ještě buď byly listy anebo bahno. Nahoru to ještě šlo, ale dolů to bylo něco. A abychom nešli sami a bylo o zábavu postaráno, tak jsme z noh sundávali pijavice. Lezou na všechny bez rozdílu barvy, věku či pohlaví. Po takové námaze jsme odměněni pohledem na vodopád. A pak už jen jinou cestou zpátky.
Dostáváme se ve zdraví, i když s malým odběrem krve, šťastně k autu a pokračujeme dále až do města Ambalavao. V místě kde se ubytováváme je i manufaktura na výrobu papíru, tak se jdeme podívat.
Večer se ještě na chvíli stavuje Richard, který tudy projíždí s jinou skupinou. Je to místní průvodce, se kterým jsem plánoval tuto dovolenou. Studoval v ČR lékařskou fakultu a mluví česky. Když není na cestách, tak sedí v ordinaci. Bylo to příjemné setkání.
Tento den je naplánovaná přepravní etapa. A že jich ještě bude. Opět nasednout do auta a sunout se na jih. Jedeme po RN7, která by měla být tou nejkvalitnější na Madagaskaru. A skutečně místy dosahujeme i 60 kilometrové rychlosti, ale to se poštěstí jen málo. Zde musí být řidič stále ve střehu a každá nepozornost stojí kolo nebo nápravu. To si tak jedete po rovném asfaltu, když tu najednou, co to, díra, že by se za ní nestyděli ani lovci mamutů. Tak pěkně zpomalit na minimum, opatrně projet nebo probrodit jámu a pokračovat dále. Jezdí tu i taxi-brousse, což jsou dodávky, do kterých se vejde kolem dvaceti lidí, i když jsou konstruovány pro mnohem méně a na střechu dají vše co je potřeba odvést. A ty s překonáváním terénních překážek mají co dělat, když sedí proklatě nízko.
Před městem Ambositra zastavujeme v dlouhé koloně. Zjišťujeme, že kde byla ještě včera silnice, už není. Sympatické na tom bylo, že už tam byla armáda s technikou a snažili se tuto hlavní tepnu zprovoznit. Když bylo nejhorší bahno odklizeno, přibližně po půl hodině co jsme tam stali, začala se kolona pomalu rozjíždět. Mezi prvními jsme vyrazili my. Jak jsem psal již včera, prostě se kolona objede v protisměru, což Tony zvládá bravurně. A tak jsme v odpoledních hodinách dorazili do cíle dnešní etapy.
Počasí nám moc nepřeje. Odpoledne se rozpršelo a déšť neustává ani v noci. Snad se vyprší dnes, abychom mohli navštívit park Ranomafana.
V 15:02 dosedají kola Airbusu na letišti v Antananarivu. Rolujeme před letištní halu, kde čtvrtina lidí vystupuje, zbývající tři čtvrtiny jsme nechali na Mauriciu. A pak následují nezbytné formality, pas vytahuji u každého uniformovaného pracovníka, což je asi tak 10x, pravděpodobně je práce baví. A když vidím, že na pásu jede zelený kvádr, tak je jasné, že i můj batoh to zvládl. A zbývá vyřešit už jen poslední tajenku, kterou je průvodce. Vcházím do letištní haly a koukám po cedulkách, které lidé svírají ve svých rukách. A nacházím na jedné z nich své jméno. Chlapík, ke kterému se hlásím, se jmenuje Tony a po dobu trvání mé dovolené se mi pokusí ukázat krásy tohoto ostrova.
Nejdříve je potřeba směnit peníze, to zvládám hned na letišti a za chvíli se ze mě stává milionář. Jedno euro je cca 3.500 Arianů a nejvyšší bankovka kterou zde mají je 10.000. Fasuji tři bloky peněz, které rozhodně do peněženky nedáte.
Tony mě vede ke svému mikrobusu značky Mercedes a cestování pokračuje.
Projíždíme zacpaným Antananarivem, zkráceně Tanou. Jezdí se tady na srdce, míjení kamiónů na D1 v pruhu 2.2 m je jen slabý odvárek. Tady jako bonus máte chodce, rikše, motorkáře, ale co je zde překvapivé, že se moc netroubí. A když stojí jeden pruh, tak se udělá další nebo se to vezme v protisměru. A že nemůžou auta v protisměru projet, to nikoho netrápí.
Je tu pod mrakem a kolem 28 stupňů, končí zde období dešťů, tak nějaký ten déšť se dá ještě očekávat. To se potvrzuje večer cestou do Antsirabe, kdy leje jedna radost. Po nějakých pěti hodinách od letiště odpadám do postele v hotelu.
Vítejte na našem občasníku, tentokrát vás zavede na Madagaskar. Přesouvání z místa A do místa B nemá ani cenu popisovat. Je to dlouhé sezení ať už na letišti nebo v letadle. Můžeme si jen doplnit rovnici A je Brno a B je Antananarivo, hlavní město ostrova Madagaskar. Jak tak na to koukám, možná by bylo lepší z místa B do místa A, protože názvy měst k tomu vybízí. Když půjde vše podle plánu, tak zítra v 15.00 místního času bych měl dosednout na cílovém letišti.
Co se nestihlo včera, to se stíhá dnes. A aby se toho stihlo co nejvíce, tak využívám opět Big bus. Pěkně si sedím v prvním patře a dívám se, co mají v Dubaji zajímavého. Nejprve jedu červený okruh, který se motá na severu kolem řeky a zátoky. Okruh trvá kolem dvou hodin. U Burj Khalifa přesedám na zelenou linku a beru střed města. Na zastávce palmového ostrova u Atlantis hotelu vystupuji a jdu navštívit místní akvárium, když už je v ceně vstupenky. To je laděné do potopeného města. Je to takové menší akvárium, i když mu vévodí obrovská nádrž, kde plave spousta ryb. A pokračuji dále do Mall of Emirates, kde se nachází krytá sjezdovka. Vypadá to opravdu zajímavě. O kousek dále v Mall of Dubai je pro změnu kluziště. To aktuálně nefunguje, protože hostí pařany na Week of games. Chvíli si tak ještě brouzdám a večer se vracím na hotel.
A to je vše. Zítra už se vracím tam, kde vše začalo.
Děkuji všem, kteří si udělali čas a tento deník četli.
Pro dnešní den bylo v plánu poznávat krásy Dubaje. A kde nejlépe začít než na pláži. Nechávám se dovézt do Marina Bay, kde začínám svoji túru. Procházím se po vyhlášených plážích a nasávám tu atmosféru. Pěšky bych toho moc nestihl, tak zakupuji lístek na Hop on, hop off autobus společnosti Big bus tours. Ten má tři trasy a 64 zastávek, kde můžete nastoupit nebo vystoupit a jezdí pořád dokola. Teoreticky každých 20 minut by měl přijet. Já se posunuji k Burj Al Arab k jednomu z nejdražších hotelů světa kde se můžete ubytovat a je ve tvaru plachetnice. Fotit se dá jen z dálky, protože ochranka vás blíže nepustí.
Opět naskakuji na bus a v prvním patře projíždím zelenou trasu. Ta vede přes umělý ostrov ve tvaru palmy, to ovšem z pár metrů nad zemí neuvidíte, až na konečnou u Burj Khalifa.
Zde se také nachází Dubaj mall, několika patrový obchodní dům, kde můžete nakoupit nač si vzpomenete. V nejnižším patře je vstup do Burj Khalifa. Vstupenku už mám zakoupenou a je na vrchní vyhlídku, což sebou přináší jisté výhody. Občerstvení zdarma a výtah bez čekání. Přichází můj čas a už se vezeme do 148 patra, které je podle Guinnessovi knihy rekordů ve výšce 555.7 metrů a jedná se o nejvyšší vyhlídku světa. Sama budova se tyčí až do výšky 828 metrů nad zemí. A tak sleduji svět z ptačí perspektivy. Čas rychle plyne, tak se ještě jedu podívat do 124 patra, kde se nachází další vyhlídka. A pak už jen do suterénu.
Od 18 hodin tady hraje, před Burj Khalifa Dubajská fontána. Ona to až taková fontána není, je to malé jezírko, kde jsou tři kruhové sektory vzájemně propojené jednou řadou trysek. První hraní nestíhám, ale druhé o půl sedmé už si nenechávám ujít. Mají zde jen jednu barvu, ale s hudbou to tvoří skvělý celek. Celé to trvá cca dvě minuty. Tak si ještě počkám na to v sedm.
A pak už jen na hotel.
A je to tu, další přesun. Angkor Wat mám splněný a můžu pokračovat. Ráno na mě čeká „můj“ řidič a veze mě na letiště. Pokud je zde někdo opravdu drsný, tak jsou to chlapíci na pásovém. Ti jsou tak drsní, že byste na nich mohli strouhat brambory. U okýnka si vytrhává výstupní kartu, kterou si tam zasponkovali a pokračuji k odletové bráně. Vytahuji koníka z pasu a všímám si, že je přes tři stránky. No nic, loučím se Kambodžou se stále smíšenými pocity, sedám do letadla A320 od Air Asia a vracím se do Kuala Lumpur.
Tam za dvě hodiny přistáváme i když hodinky posouvám o tři. Opět se přihlašuji do Malajsie, protože odlet mám z jiného terminálu a jiné dopravní společnosti. To zde mají zmáknuté a běží to jak po drátkách. Vyzvedávám batoh, sedám na KLIA ekspres a jedu na terminál jedna. Hledám přepážku SriLankan a odbavuji se. Mám ještě nějaký čas, tak se jdu podívat na vyhlídkovou terasu. A tam si všímám, že jim tu jezdí takový červený vláček. Čas odletu se blíží, tak se vydávám hledat svoji odletovou bránu. Opět se odhlašuji a za chvíli už stojím na nástupišti červeného vláčku, kterému říkají Aerotran a jezdí na „C“, odkud odlétám.
Zde už je to takové nezáživné. Něco přes tři hodiny do Colomba a pak ještě kolem pěti do Dubaje. Ve 21:45 místního času přistáváme bezpečně v Dubaji. Stoupám si do dlouhé fronty a čekám, až na mě přijde řada. To se stává asi za půl hodiny, dostávám štempla do pasu, beru batoh, taxi a mířím na hotel.
|
|
Nejnovější komentáře