|
|
Ráno se s námi loučí Andasibe deštěm. Vyrážíme opět na cesty. Dnešním cílem je dojet k Indickému oceánu. Do města Toamasina cesta ubíhá poměrně svižně, protože je zde kvalitní silnice. Akorát to tu trochu brzdí hustý kamionový provoz. Než ovšem dojedeme do města, dáváme malou rallye vložku na jezero Pangalanes. Pár kilometrů po rozbité cestě, která je tu a tam vylepšená bahnem. I když Tonymu říkám, že to není nezbytně nutné tam jet, odpovídá mi, že pojedeme, že ta cesta není až tak hrozná. Náš crossover to zvládá na jedničku. Někdy i na dvojku. A opravdu za nějakou půlhodinu zastavujeme u obrovského jezera. Vidím z něho jen část. Pokud byste ho chtěli celé přeplout na lodi, bude vám to trvat několik dní. Dělám nějaký ten snímek a stejnou cestou se vracíme zpět.
Toamasina je třetí největší město na Madagaskaru a největší přístav v zemi. Když jedeme kolem přístavu, vidím obrovské nákladní lodě. Naše cesta tu však nekončí. Pokračujeme na sever a vzpomínáme na silnici do Toamasina. Tato už je neudržovaná, sem tam chybí asfalt. Toto už je ovšem nic oproti tomu co jsme projeli. V odpoledních hodinách se dostáváme do města Foulpointe a ubytováváme se v resortu vedle oceánu.
Je zde zataženo, ale neprší. Tak se jde vyzkoušet voda. Pocitově je chladnější než v kanálu, ale ne zas tak o moc. Dno je opět mělké a tak musíte nějakých pár desítek metrů popojít, než se dostanete do plavecké hloubky. Jsou zde poměrně silné proudy, a když plavete proti nim, tak jste pořád na jednom místě, zato druhým směrem je to fofr.
Zítra nás čeká relax a návštěva blízkého okolí.
Dnes si dopřávám toho luxusu, že spím ve svém bungalovu na třetí terase, skoro až do sedmi hodin. Po vydatné snídani už na nás čeká Jean Claude, akorát není van Damme. Sice jsme se domlouvali včera s jiným průvodcem, ale to nevadí, tak to tu prostě chodí. Kousek popojíždíme autem, pak už jen nezbytná vstupenka a vstupujeme do „hustolesa“. Beru prohlídku na tři hodiny. Parkem vedou docela udržované pěšinky, ale Jean Claude zná zkratky. Sice jsou delší, ale o to více horší cesta. Při jeho malé výšce se mu to houštím brodí. A jak tak chodíme, snažíme se najít nějakého toho obyvatele. Nehledáme ovšem sami, v lese je pár skupinek s průvodci. A tak komunikace mezi průvodci vypadá asi takto. Našel si něco? Ne. A ty? Já také ne. A pak se odněkud ozve „pojďte sem“. A honem se tam přemisťujeme. Honem, co nám podrost dovolí. Lemur. Do své sbírky si přidávám bambusového. Jsou to divocí lemuři, což znamená, že moc blízko se nepřiblížíme. Jak nás zmerčí, tak zdrhají. Už vím, k čemu se hodí teleobjektiv, který nemám. Ale nějaké hnědé skvrny jsem vyfotil. Na stromech.
Takto se nám podaří najít ještě Indri, který je největší z lemurů a ještě jeden druh. Pak vidím ještě dva chameleony, žábu a gekona. I když se Jean Claude snažil a vydával zvuky, aby lemury nalákal, víc jsme prostě neviděli. Byla to ovšem příjemná procházka. Dokonce se vydařilo i počasí. Nebylo vedro a nepršelo. Východní část ostrova je poměrně deštivá oproti suchému západu. Loučíme se s Jean Claudem, parkem a jedeme se posilnit do resortu. Ve dvě nás čeká další kolo.
Když nastal ten správný čas, vydáváme se po polňačce do Vakona forest lodge, kde mají dvě atrakce. Kupuji si kombo na obě.
První je Ostrov lemurů. Tam vás přes úzkou řeku převezou loďkou, a vy si pak můžete s lemury hrát. Spíše si oni hrají s vámi. Než se nadějete, máte jich několik na sobě. A nechají se i pohladit. Po tomto hraní, se vracím loďkou zpátky.
Další atrakce je Krokodýlí park. Zde procházíme cestou kolem řeky a vidíme se tam rozvalovat velké exempláře krokodýla nilského, dovezeného z Egypta. Nechtěl bych se v té řece koupat.
Pak už jen návrat do bungalovu a zítra směr Indický oceán.
Pokračujeme dále, na sever. Tři a půl hodiny a jsme v Antananarivu. Poslední šance odlovit keš. To se daří, ale není to úplně podle pravidel. Vjíždíme do resortu Exotic, tak se jmenuje i keš. Tony se ptá recepční, ta pokyvuje hlavou a vede nás do domku, k jednomu chlapíkovi. A ten z domku vytahuje keš a omlouvá se, že není na svém místě. Zapisuji se logbooku a mám splněno. Na tomto velkém ostrově je pouze jedenáct keší, nemá to tu ještě tradici. A pouze dvě byly v mém dosahu.
Trochu v autě zlobí spojka nebo převodovka. Občas se nedaří zařadit a pak se počítají zuby. Když už jedeme přes hlavní město, tak se stavíme v servisu. Aspoň tak mi to Tony vysvětlil. Ovšem není servis jako servis. Zastavujeme před benzínkou, kde se seznamuji s Tonyho ženou a jeho nejmladší dcerou, která má čtyři měsíce. A za chvíli přichází dva chlapíci s batohem na zádech. Mechanici.
Tony vysvětluje problém, oni přikyvují, zvedají kapotu, chvíli přemýšlí, pak startují a zkoušejí funkčnost řazení. Berou do ruky nářadí, něco v motoru ladí a resumé zní špatné talíře ve spojce, a že s tím moc neudělají. K benzínce přijíždí ještě Richard a říká mi, že talíře byly nedávno měněny, ale ne originálními, protože ty tu nejdou sehnat. A kvalita neoriginálních je, jaká je. No nic, dojeli jsme až sem, dojedeme i dále. Loučím se s mechaniky, Richardem, Tonyho ženou s malou dcerkou a ještě s mladší Tonyho sestrou, která tam také přišla.
A vyrážíme tentokrát směr východ. Silnice je překvapivě ve slušném stavu a cesta pěkně ubíhá. Zpomalují nás pouze náklaďáky a tahače, které jezdí z přístavu do Antsirabe a zpět. Po cestě zastavujeme v Chameleon parku. Na Madagaskaru žije deset druhů chameleonů a ty zde mohu všechny vidět. Od nejmenšího, kterého jsem viděl v Anja parku až po docela macky. Barevně jsou také zajímaví, od maskovacích barev, kdy je poměrně těžké je najít na listnaté větvi až po chameleony, kteří doslova hrají barvami. A jako doplněk, zde mají žáby, hady, gekony, mnohonožky a netopýry.
Po tomto zvířecím okénku, pokračujeme do Andasibe, kde nás zítra čeká návštěva parku.
Do třetice všeho dobrého. Opět se nacházíme v Antsirabe hotelu a já ve „svém“ pokoji číslo 23. Zde jsem spal i první noc po příletu na Madagaskar. Cesta sem byla opět dlouhá, únavná a trvala kolem devíti hodin. Nebe bez mraků a opět pařák. Jak se ovšem blížíme na východní stranu ostrova, klima se zlepšuje. Je tu o něco chladněji a tím i příjemněji. Po cestě se tentokrát neudálo vůbec nic zajímavého, o čem bych mohl psát.
Dopoledne je volný program. Toho využívám k máchání se v Indickém oceánu. Zde je voda opět jako kafíčko, akorát je voda trochu zakalená. Dostává se mi vysvětlení, že hodně pršelo a řeky do Mozambického kanálu nesou kal. Jinak je zde opět písečná pláž a dá se tu i bez problémů plavat. Hloubka už je zde dostatečná. Pozoruji rybáře, jak házejí sítě do vody a následně vytahují. To mi vnuklo myšlenku, že na oběd bude ryba neboli poisson grillé.
Nastal obědový čas a s Tonym se přemisťujeme do nedaleké restaurace vedle pláže. Ryby mají, tak sem s nimi. Tentokrát vím, jak vypadají, ale nemám tušení, jak se jmenují. Na talíři mám celé dvě grilované ryby. Nebyly vůbec špatné a dokonce měly málo kostí.
Po obědě vyrážíme za dobrodružstvím. K baobabům nejedeme džípem, ale naším přibližovadlem. Moc jsem tomu nevěřil, ale skutečně s tímto typem vozidla se k baobabům dostáváme. Tím ho pasuji na crossover. Jedeme dokonce i kousek dále na další vyhlášené místo, kterým jsou Zamilované baobaby. Jsou to dva baobaby, které jsou kolem sebe obtočeny. Vracíme se zpátky do aleje a čekáme na západ slunce. Vybíráme si k tomu louku, ze které je vidět nejvíce baobabů a kocháme se tím pohledem. Plní dojmů se vracíme zpět a zítra nás čeká Antsirabe.
Tsingy se sice nekonají, ale kousek tím směrem popojedem. Cesta už je tak rozbitá, že si najímáme džíp značky Nissan Patrol GR SE i s řidičem. Auto je to velké a robustní, ale překvapivě málo místa uvnitř. Vydáváme se cestou necestou do Aleje baobabů. Je to místo, kde kolem cesty, kterou projíždíme, se nachází mnoho vzrostlých baobabů. Počasí je opět horké, podle teploměru v autě je 28 stupňů nad nulou již v osm hodin ráno. A nejlegračnější na tom je, když vám místňáci řeknou, že je jim teplo. Alejí pokračujeme dále, až se dostáváme do Kirindy parku. Jedná se o „forest“ a nevím jestli to přeložit jako les, prales nebo džungle. Je tam spousta stromů, keřů a nějaká ta vyšlapaná cestička. Vypadá to prostě jako hustý les. Tam se nás ujímá průvodce a ukazuje nám život v tomto parku. Vidíme dva druhy denních lemurů, kteří žijí v tomto parku. Sifaka, ti mají bílou barvu a pak lemury hnědé. V tuto dobu co jsme v parku my, mají relax. Ani se jim v tom vedru nedivím. Potkáváme nějaké ty iguany, hady a další živočichy. Dozvídáme se zajímavosti o stromech, které zde rostou. Po této procházce přicházíme do kempu, kde dáváme pár hodin oraz, než se setmí a my můžeme dát druhé kolo. Během čekání máme to štěstí, že do kempu přichází největší predátor na Madagaskaru a tou je Fosa. Taková ladná hnědá šelma lovící lemury. Patřící do řádu Madagaskarské šelmy, jak mazané. Tak ani kočkovitá ani psovitá šelma.
Kolem šesté zapadá slunce a pomalu se blíží náš čas. Chvíli ještě čekáme, než se pořádně setmí. Sedáme do auta a kousek se vezeme. V parku už je příjemněji, ale potíte se stejně. Vystupujeme z vozu a vrháme se na lov nočních živočichů. Baterka prohledává koruny stromů, a když vidíte odlesk očí, máte chyceno. V tomto parku žije šest nočních lemurů, kteří jsou oproti denním poměrně malí a daří se nám jich pět objevit. Průvodce je nadšen, že jsme našli i jeden druh, který dlouho neviděl. Vidíme i spící ptáky a nějaké ty chameleony. Pro tento den je to z parku vše. Sedáme do auta a kodrcavou jízdou se dostáváme zpět do Morondavy.
A jsme tu. Po třech dnech a stovkách kilometrů zastavujeme v Morondavě, vstupní bráně do parku Tsingy a kraje baobabů.
A co stojí za zmínku při dnešním putování? Po necelých 200 km naše opravené kolo vypadá jako před opravou. Další defekt a opět výměna kola. Nedá se nic dělat, v nejbližším pneuservisu je potřeba závadu odstranit. Ten nacházíme ve městě Miandrivazo. Zde a v okolí panuje už takové horko, že když už jen pomyslíte na pohyb, tak jste zpoceni.
Pneuservis, jak ho nejlépe popsat. Za barákem, na písku pod střechou je autoservis. Mají tu svěrák, svářečku, u které jsou sluneční brýle, rozbrušovačku, kompresor, kladivo a hodně elánu. A v tomto autoservisu udělají i opravu pneumatiky.
Nejdříve je potřeba pneumatiku poskákat, pak lisem odtrhnout pneumatiku od ráfku, vzít asi dvoumetrové páčidlo a pneumatiku zout. Nalézt díru, zaflekovat, potřít lepidlem a nechat zaschnout. Pak následně potřít ráfek nějakou kolomazí a opět pneumatiku nasadit. A nezbývá už nic jiného než zapnout kompresor a kolo natlakovat. Práce šla pěkně od ruky.
Do ruky se bere lano s držadlem, omotává se kolem cívky, škubnout a… nic. Nevadí tak druhý pokus, třetí, čtvrtý, pátý….. motor ani neblafne. Hm, čím to může být? Svíčka. Do ruky se bere klíč na svíčky a jako páka šroubovák. Hm, svíčka vypadá dobře, vzdálenost od kontaktů taky dobrý, no nic aspoň otřít do trička. Sundává se řemenice mezi motorem a kompresorem a párkrát na prázdno se omotává lano a škube. Je tam palivo? Odšroubuje se zátka a kouká se dovnitř, nějaké palivo tam je. Tak se bere trubička, kousek paliva se nasaje, stříkne do válce a na svíčku. Vrací se svíčka zpět, opět se omotává lano, škubnout a….. motor nastartoval. Super, nechat ho nahřát. Aha, zapomnělo se na řemenici, nevadí, nasadit ji za provozu. To se asi na třetí pokus daří a má všechny prsty. Teď už jen natlakovat pneumatiku a je to. Krásná práce.
Ale co to? Pneumatika je plná boulí. Tolik práce a zbytečné. Tony odněkud vytahuje pneumatiku a výměna se opakuje, tentokrát se zdárným koncem. A my můžeme s klidným svědomím pokračovat.
A na závěr dne se dozvídám nepříjemnou zprávu, že na Tsingy se nedá dostat, protože jsou tam třímetrové díry plné vody, kudy ani tereňák neprojede. Jak jsem psal je po období dešťů a v tuto dobu je to padesát na padesát.
Dnešní den není moc o čem psát. Byl to přesun z Fianarantsoa do Antsirabe. Nebyla to taková plynulá jízda jako včera, protože se opět objevuje tatrovacký polygon. Výmoly v délce několika stovek metrů zde nejsou nic neobvyklého. Naštěstí pro nás už tam nebyla voda. Bylo to tedy o level níže. A tak si to s pohupujícím mikrobusem užíváme.
Za zmínku snad stojí, že i na nás dopadly záludnosti této RN7. Pravé zadní kolo je měkké a tak jej Tony bravurně mění.
Ve městě Ambositra se jdeme podívat jak se vyrábí vkládané obrazy ze dřeva. Také zde navštěvujeme vyhlášenou restauraci Pizza Violetta, a když už je v názvu ta pizza, tak ji zkouším. Nechutná vůbec špatně a je taková nadýchaná. Při vycházení z restaurace už nám nese místní chlapík opravené kolo a tak máme opět funkční rezervu. Můžeme se v klidu pustit do hltaní dalších kilometrů.
Zítra nás čeká další dlouhá trasa do Morondavy.
Romantické balení při svíčce. Batohu. Tak začal dnešní den. Všude tma a ticho, až na vzdálené kokrhání z blízké vesnice. Ani generátor si nebroukal svoji monotónní píseň, proto ta svíčka, která tam byla za tímto účelem připravená. Trochu neromanticky jsem k svíčce vytáhl i čelovku, abych viděl do všech koutů. V šest hodin už jsem stál na značkách a soukal se do našeho mikrobusu. Za obzorem začalo pomalu svítat. Mohu říct, že jsem zde viděl jak západ, tak východ slunce.
Silnici z Toliary do Morondavy se ještě nepodařilo zprovoznit a jak to tak vypadá, tak ještě nějaký rok se to nepodaří. Možná, jak Richard podotknul, že před volbami se bude chtít nějaký politik vytáhnout a silnici dostaví. Nezbývá než se vrátit do Antsirabe a vzít to doleva. A tímto směrem vyjíždíme. Překračujeme pomyslnou čáru obratníku kozoroha. Akorát zde nikde nemají žádnou ceduli nebo značku.
Ve městě Sakaraha si dáváme snídani a pokračujeme dále, míjíme opět „jižní dveře“, kde se mění klima na Madagaskaru, od jižního teplého na severní chladnější. A po desíti hodinách dojíždíme do Fianarantsoa. Takových etap bude ještě pár.
Ubytováváme se čínském hotelu a jdeme na něco dobrého do restaurace. Zebu na kantonský způsob nebylo vůbec špatné. A zítra opět přepravní etapa.
Co jiného dělat u moře než relaxovat. Teplo už je zde takové, že se bojíte pohnout, abyste se nezpotili. U moře, kde to aspoň trochu fouká, se dá vydržet. Tím jsem vám nastínil, jaké zde panují podmínky.
V průvodci se píše, že zde mají záchranou stanici pro želvy, tak proč se tam nevydat. Petka s vodou je základ a vyrážíme pěšky do nedaleké stanice. Mají zde pouze dva druhy želv. „Radiated“ a „spider“, český ekvivalent neznám, ale určitě se najde nějaký želvolog, který bude vědět, o který druh želv se jedná. Populace byla zdecimována tím, že želvy sloužili a dodnes slouží jako jídlo. A zde se snaží, abychom tyto želvy neznali jen z obrázků. Mají jich zde přes tisícovku. A jak procházíme naučnou stezku, tak se dozvídáme z cedulí nebo od průvodce o životě želv. Nemohu se ovšem zbavit dojmu, že když je opět vrátí do přírody, tak se opět stanou zpestřením nějakého obědu.
Vedle této „vesnice želv“ se nachází botanická zahrada, tak jdeme mrknout ještě tam. Ujímá se nás vtipný průvodce, který se jmenuje Clovis. Ukazuje nám obrázek všech průvodců a říká, to jsem já Clovis, ten nejčernější. A po tomto úvodu vcházíme do zahrady. Hned na začátku je obrovská klec, kde mají lemury kata a snaží se je opět zdivočet. Už byli moc zvyklý na lidi. Pak vidíme různé stromy jako jsou baobaby, sloní nohy, balzu….. Dokonce zahlídneme i hada a nějakou tu ještěrku.
Vracíme se na ubytování a už jen opravdu relax. Na večeři ryba „merou“ a nechutná vůbec špatně.
Ubytování U Cecilky, je takové spartánské, teče jen studená voda, což v tom vedru vůbec nevadí. Větší zábava je v tom, že v noci tady hučí generátor a to si říkám, že snad usnu. Přichází ovšem desátá hodina, generátor se vypíná což je super, akorát už do bungalovu neteče elektřina. A také v bungalovu nejste nikdy sami, žijí tu s vámi hodní gekoni.
|
|
Nejnovější komentáře