|
|
Následuje další zastávka kterou je město Cienfuegos. Na Kubě funguje úžasná propojenost. Ptal jsem se paní domácí zda tam nezná nějaké ubytování. Zná, rezervuje mi pokoj a už dostávám vizitku na ubytování. To by bylo. Loučím se a jdu na zastávku Viazulu. A i rezervační systém funguje skvěle. Ukazuji prstem na své jméno v prezenční listině, platím nějaký ten CUC a už se tiskne lístek. Dokonce i autobus vyjíždí na čas. Zdá se to být příliš dokonalé. Zajíždíme za roh na čerpací stanici a hned máme dvacet minut navíc. Cesta trvá nějakou hodinu a půl.
Na autobusovém nádraží na mě čeká můj dueňo, sice to není tam kam mám vizitku, ale toto už mě nepřekvapuje. Zná mé jméno i kde jsem měl bydlet. Během cesty se dozvídám spoustu informací, naštěstí mluví anglicky, tak tomu i rozumím. Casa je taková útulná, vzdušná s oknem. Dostávám pár rad kam se jít podívat, tak vyrážím.
Město je naštěstí malé, tak to jde rychle. Náměstí José Martí a nábřeží patří mezi největší lákadla a tam směřují mé kroky. Nevím proč, ale líbí se mi zde více než v Trinidadu. Domy mají podloubí, kde se dá schovat před sluncem. Ulice zde mají do pravého úhlu. Zleva doprava je to Calle a zdola nahoru Avenida. Mapa vypadá jako čtverečkovaný papír.
Pán domácí mi říká, že jeho žena je báječná kuchařka, proto neodolavám a volím večeři v case. Povídám mu, že včera jsem měl velký stejk z tuňáka a bylo mi těžko, že bych rád menší porci. Jako byste hrách na zeď házeli. Začalo to polevkovým krémem v malé misce. Ok. Hlavní chod byl ovšem dva velké filety z ryby. Paní domácí se přišla zeptat jestli mi chutná, odpovídám, že je to vynikající, ale je toho hodně. Na to mi řekla velký muž, velká porce. Tak jsem do sebe ty dva kousky nasoukal a aby toho nebylo málo donesl mi pan domácí zákusek. A to už jsem opravdu nedal.
Blízko města se nachází poloostrov Ancon a je zde i vyhlášená pláž. Tím je o dnešním plánu rozhodnuto. Na radu paní domácí jdu přes park Cespedes k Havanatour odkud by měl jet autobus. Ten jede ovšem za dlouho, tak využívám nabídku taxikáře s klasickou amerikou. Na pláž je to nějakých 15 km. Jízda je trochu adrenalinová i když se troubí, tak někteří účastníci provozu to nejsou schopni akceptovat a pak následuje míjení na zrcátka. Ve zdraví dojíždím na platinovou písečnou pláž. Ukořisťuji slunečník a jdu vyzkoušet teplotu oceánu. Je jako kafíčko. Nějakou dobu si tu pohovím.
Následuje cesta zpátky, odmítám předraženého taxíka a jdu hledat alternativu. Vida, přijíždí autobus, tak si ho kupuji. Aspoň se řidič nebude zpátky sám bát. Vystupuji kousek od casy, ideální zastávka.
Další z věcí, kterou mám na seznamu je odlovení kešky. Jedna se zde nachází, je ovšem ukryta v kavárně. Je potřeba se obětovat. Statečně vyrážím na dané souřadnice. Dostávám nápojový lístek, ufffff je zde i něco jiného než káva. Mojito. Takto posilněn, vyzvídám na obsluze, svoji lámanou španělštinou, kdepak že je úkryt. Uznávám není to moc podle pravidel, ale nápověda v němčině a kavárna plná lidí. Nenápadný pohyb hlavou číšníka mi naznačuje a já už lovím svoji první kubánskou keš. Další vlajka na moji geocachingovou mapu.
Je 1:20 ráno a opět sedím v čekárně Viazulu. Někde se mi vytratil voucher na jízdenku tak ukazuji pdf v mobilu, což chlapík těžce nese. Po pár dobře míněných radách, kterým ovšem nerozumím, se rozbíhá tiskárna a já dostávám svůj palubní lístek. Na něm je sice i číslo sedačky, ale na to se tady nehraje a krom jiného vám tento kus papíru zabaví řidiči před vstupem do autobusu. Autobus přijíždí na čas a je poměrně plný. Proto nezbývá nic jiného než někoho vzbudit kdo je sám na dvojsedačce. 2:25 vyjíždíme z Camaguey a míříme si to na západ. Teplota je vyšší než obvykle, na to si někdo po pár hodinách stěžoval, tak dal řidič páku na druhou stranu a začala známá kosa. 7:15 jsme v Trinidadu.
Nejdříve je potřeba se probít davem nabízečů, to se poměrně daří i když jsou někteří opravdu vytrvalí. Přicházím ke case, která mi byla domluvena z Havany. Ta je ovšem plná. Nic zásadního se neděje. Pan majitel mě vede k sousedům a je to vyřešené. Následuje snídaně, která má standardní složení čaj, džus, šunka, sýr, vajíčka na n způsobů a pečivo. Ovšem zde přichází vylepšení v podobě malých palačinek.
Střídám se na pokoji s Rumunkou, která umí perfektně jak španělsky, tak anglicky. Dostávám pár dobrých rad a loučíme se. V noci jsem toho moc nenaspal, tak si dávám dvacet. Osvěžen vyrážím poznávat podle průvodce nejkrásnější město na Kubě. Je takové kompaktní a historické centrum má silnici tvořenou z kamení, ale nejsou to naše známé kočičí hlavy, jsou takové větší. Trinidad je nejzachovalejší město ze Španělské koloniální doby a čas jako by se zde zastavil v roce 1850. Nemohu se ovšem zbavit dojmu, že je to jen kvůli turistům. Jak tak procházíte ulicemi, jdete kolem casy, casy, casy, restaurace, baru, casy, casy, suvenýrů, casy….. Kdyby se všechny naplnili, tak se musí počet lidí minimálně ztrojnásobit.
Počasí je standardně parné, to mi ovšem nebrání vystoupat na vyhlídku za městem. Nachází se zde vysílač Rádio Cuba. A vyhlídka za to utrpení určitě stála.
Jdu si rezervovat jízdenku do další destinace. Podepisuji se na nějaký papír a rezervace je v systému. Jsem zvědav v neděli.
Následuje ještě večerní procházka při rozumné teplotě i když stále v kraťasích a tričku a stejně se potíte.
Den začíná zpíváním ptáků a řevem místního prodejce. To je asi tak sedm ráno. V devět hodin mi pan domácí připravuje snídani a já mohu s plným žaludkem objevovat krásy města. Říká se, že město samo o sobě je bludiště. Část města má skutečně zakroucené uličky, kde po chvíli už jste ztraceni, ale druhou část tvoří několikakilometrový rovný bulvár plný obchodů. Navštěvuji různá místa která jsou doporučována v průvodci. Kostely, domy, náměstí, ulice……
A když tak jdu kolem cadeca, říkám si že bych mohl směnit peníze. Casa de cambio, neboli směnárna. Přede mnou dva lidé, to by mohlo být rychlé. Není. Místní zřízenec pouští směnuchtivé lidi po jednom do útrob místnosti, takže si nějakou dobu postojíte venku. Uvnitř jsou sice dvě okénka, ale funguje jen jedno. To které funguje, tam sedí chlapík vedle něj stojí ženská a v klidu si u práce povídají. Když už na mě přijde řada, to může být asi dvacet minut, chápu proč vše tak trvá. Všechny bankovky, které měníte se musí ručně zaregistrovat, tzn. opsat jejich čísla. Pak už standardně vytahujete pas bez kterého nic neudělají. A když je tato procedura u konce, vyjíždí z tiskárny lístek a podle něj dostanete peníze. Ještě se mě na něco ptal, ale když uviděl můj chápavý výraz, tak to vzdal.
Jirka poslal pár fotek bez komentáře, tak je sem dávám všechny a popis bude časem 🙂
Za ranního kuropění se loučím s Guillermem a Ilianou. Sedám do bicitaxi s elektromotorem a nechávám se vézt na zastávku Viazulu. Nasedám do podobného autobusu jako sem a pak už jen jedu a jedu a jedu……. až do města Camaguey. Přijeli jsme na čas a vzalo to s přestávkami celých 12 hodin. Tentokrát zimní bunda nebyla potřeba a celá cesta se dala absolvovat v krátkém tričku.
Na ubytování jedu vozem značky Moskvič. V case mě vítá starší manželský pár a tentokrát to nebudu mít tak jednoduché, protože mluví pouze španělsky. Na dlouhé povídání to moc nebude.
Dnešní den se domlouvám se Steanem co podniknout, máme dvě varianty Humboldt park nebo Park Yunque. Při shánění taxi nás jeden majitel přesvědčil, že Yunque bude lepší, protože je blíže a uvidíme tam to stejné. Slovo dalo slovo a už sedíme na korbě Jeepu s plátěnou střechou. Typ je snad nejmenší co se vyrábí. Celou cestu koukám na svoje boty, protože jsou blízko mé hlavy, tak jsem předkloněn. Půlhodina se dala přežít. A jako zajímavost přidávám, že průvodce se jmenoval Karel a toto jméno bylo zvoleno podle českého slavíka. Jeho tatínek učil na chvíli v Rusku a byl na koncertě božského Káji.
Vrchol El Yunque je kolem 500 m. n. m. a cesta trvá hodinu nahoru a hodinu dolů. Aspoň tak jsme to na začátku pochopili. Zaplatili jsme poplatek do rezervace, nafasovali průvodce, který měl na nohách gumáky a vyrazili jsme k vrcholu. První překážka, která se vyskytla byla řeka, dala se buď přebrodit nebo za poplatek se svést na voru. Byla zvolena druhá varianta a suchou nohou se dostáváme na druhý břeh. Sluníčko nám pěkně svítí na cestu, odhaduji to na minimálně 30 stupňů a to ještě ve stínu. Někde jsem četl, že pocení je zdravé. Po dnešní výpravě budu zdravý na několik let dopředu. Krok za krokem stoupáme a stoupáme. Po přibližně hodině a půl se dostáváme na pitnou stanici. Ona je to spíše jídelní. Za jeden CUC můžete sníst ovoce co hrdlo ráčí. Karamboly, banány, okurky, rajčata, pomeranče, grepy……..
Podle informací jsme ve 190 m. n. m. A prý jsme v půlce. A to jsme odmítli Humboldt park, že se tam jde pět hodin. Steanovu přítelkyni necháváme na záchytném bodě a pokračujeme dále. Tentokrát cesta už je strmější a výškové metry naskakují rychleji. Po nějakých dvaceti minutách se odpojuje Stean a vrací se k přítelkyni. Po informaci, že už jen dvacet minut se rozhoduji jít dále. Potkáváme dánsko australskou dvojici, která už se z vrcholu vrací. Na dotaz jak je to daleko, se mi dostává odpovědi, že už jen kousek. To mi dodává optimismu a stoupáme dále. A skutečně, po nějakých deseti minutách se kocháme z El Yunque. Vrchol je dobyt a můžeme se s klidným svědomím vrátit stejnou cestou. Steana s přítelkyní na záchytném bodě nenacházíme. Doháníme je před řekou a pak už následuje společný pochod k našemu vozu za lehkého deště.
A jak už to tady bývá, čeká na mě vynikající večeře v podobě ryby a jiné variaci na fazolovou polévku.
Máme prvního máje, ale v Baracoa to moc neprožívají. Akorát jsou zavřené obchody. Co tedy dnes podniknout. Informaci, že se dá jet do Humboldtova parku se dozvídám při snídani s odjezdem ihned. Tím tato možnost padá. A jak už tomu tak bývá, náhoda chtěla, aby se objevil Stean (snad moc nekomolím jeho jméno), starší pán ze Švédska se svoji kubánskou přítelkyní, kteří jsou ubytováni ve stejné case, s nabídkou podílet se na ceně za taxi s výletem po okolí. Proč ne, beru. Najímáme si starší jeep s řidičem a vyrážíme neznámo kam.
První zastávka je na kakaové farmě, kde nám sympatická paní vysvětluje celou proceduru výroby čokolády. Od malého stromku k zabalené čokoládě. Je to sice celé ve španělštině, ale když se mluví pomalu a hodně gestikuluje, tak je to srozumitelné i pro mě. Vyrábí se tam 100% přírodní čokoláda, která je, jak jsem pochopil, úplně na všechno. Nevýhodou, alespoň pro mě, je její trpkost. Ovšem pokud je tam příměs banánu, tak chuť už je o mnoho lepší. A ještě je tam jedna varianta s medem, také výborná.
Po tomto poutavém vyprávění se vydáváme dále až do parku Yumuri. Zde nám doporučují loďku, která nás vezme kousek po řece do kaňonu. Nabídku přijímáme a už se vezeme na lodi, která má sílu jednoho muže. Po několika desítkách metrů zastavujeme a čeká nás procházka kaňonem včetně brodění. Zde na vás padá klid a mír. Posloucháte šumění řeky, kocháte se přírodou. Ovšem i zde jde vidět, že si hurikán vybral svoji daň. Polámané stromy hovoří za vše.
Pokračujeme směrem zpátky. Zastavujeme na pláži Manglito, kde si dáváme koktejl a díváme se na oceán. Pak už jen následuje cesta zpět do Baracoa.
Tam na mě už čeká večeře. Fazolová polévka a kuřecí stehno. Opět v množství více než velkém. A opět výborné.
Nedá se říct, že by den začal, on stále pokračuje. O půl jedné ráno si balím svých pět švestek a jdu na autobusovou zastávku Viazulu. Mám zde být o hodinu dříve než je odjezd a tento čas přemýšlím proč. Nic se neděje. Těsně před plánovaným odjezdem jsme nahnáni k okénku, kde měníme vouchery za jízdenky. Zde už jsou pokrokovejší, chlapík to ťuká do notebooku, kterému sice chybí klávesa Enter, ale na funkci to nemá vliv. Jízdenka leze z tiskárny.
Stále čekáme na ten dálkový autobus. Podle stránek vybavený WC, klimatizací, videem…… zkrátka Fun & Relax. To co půlhodiny po plánovaném odjezdu přijíždí mě opravdu rozesmálo. Čekáte Neoplán a přijede Karosa z osmdesátých let. Trošku přeháním, tak hrozné to zas není. Ale WC ani video tam není. Zato klimatizace funguje skvěle. Věřím, že to původně byl autobus na převážení mražených výrobků. Ono se stačilo podívat na řidiče, který řídil v zimní bundě. Pokud jste neměli něco na sebe a optimisticky jste nasedli v kraťasích či sukni, tak jste zmrzli. Mám poučení i pro příště, je potřeba čepici. Místní znalci měli mikinu s kapucí. Většina z nás měla dvojsedačku sami pro sebe, tak se cesta dala docela slušně prospat.
S hodinovou sekerou dojíždíme do městečka Baracoa. Jen co zastavíme a otevřou se dveře, místní nahaněči se na nás vrhnou s neuvěřitelným temperamentem. Vzpomněl jsem si na Jorgeho, který mi říkal, že dělal to samé než se casa zaběhla. Já se přes ten dav nabídek snažím najít svého muže. Ano, je zde a drží cedulku s mým jménem. Jmenuje se Guillermo a je to můj pán domácí neboli dueňo. Bereme rikšu a jedeme do casy. Zde potkávám i jeho ženu Ileanu. Oba dva jsou velice příjemní a ukazují mi můj pokoj. Je to habitación rosada, růžový pokoj, kde jsou dvě dvoulůžka a na tři noci bude patřit mě.
Je čas na zakousnutí něčeho dobrého. Svoji snídani jím z terasy, která má výhled na Atlantik. Co více si přát. Počasí je opět parné. Jdu se podívat, co zde mají zajímavého. Je to opravdu malé městečko, které máte za chvíli prošlé celé. Co je zde pozitivní, tak to, že tu prodávají ETECSA kartu na připojení do netu a není na ni několika hodinová fronta jako v předchozích městech.
Na Kubu už také dorazil internet, ale má svá specifika. Existují veřejné WiFi sítě, ke kterým se můžete připojit, ale musíte znát jméno a heslo. A k tomu slouží ta karta, kterou si zakoupíte a jsou na ní uvedené potřebné údaje. Ve své podstatě si kupujete čas. Aktuálně nejdelší nabídka je na pět hodin za 7.50 CUC. 1 CUC = 1 USD.
Nechávám se zlákat i na večeři ve své case. Vynikající. Nudlová polévka, ryba, rýže, zelenina, sladké brambory, hranolky. V množství více než velkém. Vše se sníst nedalo. A když jsem byl nacpán k prasknutí, tak se přišli zeptat jestli si nedám zmrzlinu.
Večer se od paní domácí dozvídám, že loni na podzim přišel hurikán a většinu města poničil. Následky jsou zde stále patrné.
Zítra se zde slaví první máj, tak to vypadá na relax, protože nikdo pracovat nebude.
Včera mi jeden „amigo“ říkal, že budu vypadat jako on a ukazoval mi jeho tmavou kůži. Nemýlil se. Od rána se do toho slunce pěkně opřelo a ulice vyhřálo do výšin. Na procházku to sice moc nebylo, ale co už. Centrum Santiaga je takové malé, že opět potkávám známé tváře. To se neobejde bez několika vět. A překvapivě přichází jeden velký tmavý mrak, to nevěstí nic dobrého, proto velím k ústupu. Udělal jsem dobře. Bylo to krásná bouřka,která ovšem netrvá moc dlouho.
Následuje další výlet, tentokrát na druhou stranu než je centrum. Zde se nachází hřbitov José Martí a své ostatky tu má i Fidel Castro. U jeho hrobu stojí čestná stráž a mám i tu možnost pozorovat jejich výměnu. Nechávám se svézt na Náměstí revoluce, kde už vrcholí přípravy na první máj. A pak se zase jen tak brouzdat.
Rozdíl mezi Santiagem a Havanou je v tom, že tady jdete buď nahoru nebo dolů. Je tu i pěkná nevraživost mezi městy. Kam se hrabe Praha a Brno. A také zde jezdí znatelně méně amerických bouráků.
|
|
Nejnovější komentáře