|
|
Lišky zde sice nedávají dobrou noc, ale zato vás ráno probudí kohouti svým kokrháním. Nasnídat se a zase popojet kousek dále. Cílová destinace je Havana. Času je ovšem dost, tak se to vezme zkratkou prodlužkou. Kousek směrem zpátky na Pinar del Rio, se nachází vesnice se jménem Soroa, kde se dá navštívit vodopád. Parkuji auto na parkovišti a vydávám se obdivovat místní krásy. Prvně je potřeba vypláznout nějaký ten obolus, pak vám dají pásek na ruku a můžete se toulat.
Vodopád se nachází asi 250 metrů o výběrčí brány, jde se po schodech nahoru dolů. První vyhlídka je nahoře vodopádu a druhá dole. A i když je období dešťů, tak zde to neplatí. Mají zde suché období a vody je málo. Nejde tedy vidět ani padající voda. Vodopád si můžu odškrtnout. Dále následuje mirador neboli vyhlídka. Auto samozřejmě ukazuje svých oblíbených 25 stupňů, ale pocitově je to minimálně dvojnásobek. A v těchto tropických podmínkách se začínám škrábat vzhůru. Je to „jen“ kilometr a půl. Závěrečných pár desítek metrů končí schody. A je tu vrchol. Rozhled na 360 stupňů se slušnou viditelností. Určitě to stálo za to.
Vracím se zpátky k autu a nabírám kurz Havana, ale ne přímý. Beru to na sever a jedu kolem pobřeží se zastávkou na pláži Baracoa. Ta mě nějak neoslovuje a pokračuji dále. A už je tu Havana, s navigací to jde snadno i když zde není povolena. Zastavuji u casy, vykládám věci a jdu vrátit auto. To se obejde bez vážných problémů, protože i kdybych tam udělal nějakou rýhu navíc, tak by to stejně nepoznali. Je až neuvěřitelné, že auto po 64 tisících km je tak zdevastované.
Ptám se paní domácí zda nezná někoho ve vesnici Soroa. Překvapivě ne, ale zná v Las Terrazas. Není problém, tam jsem se chtěl také podívat. Loučím se, otevírám auto a spouští se blikačky, které nejdou vypnout. Naštěstí po nastartování se Emgrand umoudřil, blikání se zastavilo a klimatizace ukazuje oblíbených 25 stupňů plus, bez ohledu na to jaká je skutečná teplota. Nabírám směr Havana a užívám si opojné rychlosti 100 km/h. Blíží se odbočka na Terasy a nemůžu uvěřit tomu, že je to výjezd z dálnice doleva a tak odbočku přejíždím. Po pár km je sjezd a vracím se zpátky. Na odbočce nabírám dvě ženy a ukazuji jim papírek s adresou a jestli znají. Pokyvují souhlasně hlavou. Uprostřed vesnice zastavuji a ukazují mi, že je tam Noel. Prvně jsem nechápal, ale když ke mě nasedl chlapík a představil se jako Noel, vše do sebe zapadlo. A jsem rád, že na mě počkal, protože jeho casu bych hledal ještě teď. Nachází se v místech, kde i lišky se bojí dávat dobrou noc.
Říká mi, že neumí moc anglicky, ale jeho bratr, který žije v domku dole, ano. Zavolá na něj a přichází. Představuje se jako Lionel, ale není Messi. Dělá zde průvodce a nabízí mi trek. To samozřejmě nemůžu odmítnout. Beru ten nejdelší, abych si to užil.
V jednu hodinu jsem na značkách a vyrážíme. Tempo je takové svižnější, to se dá, ale co je horší, začíná pršet. Pochopil jsem, že se jde v jakémkoliv počasí a že nejsme z cukru. Déšť je ten klasický, vyleje se na vás vana vody a za půl hodiny je po všem. Durch promočeni stoupáme na vyhlídku Che Guevary (Loma del Taburete) . Jde se po terasách, které zde byly zbudovány z důvodu zachování flóry. Na vyhlídce už jen lehce krápe, viditelnost je slabší, ale něco vidět jde. Blíží se další bouřka a protože u každého správného pomníku je stožár, stává se místo lehce nebezpečné a volíme ústup.
Další trek vede kolem kopce a tentokrát je to o flóře a fauně. Nachází se zde farmy, které pěstují vše možné. Od kávy, přes banány, manga…. až k medu. A jdeme a jdeme a jdeme až docházíme k řece San Juan. Toto je cílový bod naší výpravy. Pak už jen zbývá se vrátit zpátky do casy. Průvodce se mě ptá jak se mi to líbilo. Nemohu potlačit zklamání a ptám se ho zda bylo nutné jít v dešti a pořád někam spěchat. Na to se jen usmál a pokrčil rameny. Můj dojem byl, že spěchal na nějaký seriál.
Teď už si jen tak sedím na terase, houpu se v křesle a píši těchto pár řádků.
Kuba se probudila do pošmourného dne. Šedé mraky halily oblohu. Plán byl podívat se na pláž Jutias, která leží kolem 50 km od Viňales. Hodinka cesty. Startuji svůj čínský vůz a vyrážím. Cesta poměrně svižně ubíhala než přišel úsek za který by se nestyděla ani rychlostní zkouška WRC. Zde už se nepočítalo kolik děr jste vymetli, ale kolik se vám jich podařilo objet. Paradoxně nejlepší úsek byl, když asfalt úplně zmizel. A tak ďábelskou rychlostí kolem 15km/h se sunu vpřed. Říkám si, že to tady může být zajímavé když začne pršet. A i tuto možnost si můžu vyzkoušet. Tentokrát to není standardní rychlý déšť, ale začalo pršet dopoledne a prší pořád. Na pláž dorážím asi po dvou hodinách. Dnes to na koupání není, jdu trochu promoknout návštěvou pláže a následuje alternativní cesta zpátky, která je o něco lepší.
Čínská auta nejsou na déšť stavěna, palubní počítač mi ukazuje venkovní teplotu – 35 stupňů, čímž přicházím o klimatizaci. Při spuštění se valí teplý vzduch a v okamžiku to uvnitř vypadá jako v sauně. Zastavuji a snažím se odmlžit okna. To se jakž takž daří a mohu pokračovat v houpavé jízdě dále. Stále za deště zastavuji u své casy.
Na večer se počasí umoudřuje a sluníčko se dere mezi mraky. Je čas na odlov kešky na vyhlídce Los Jazmines. Opět startuji své zmrzlé auto a jedu kousek za Viňales na kopec. Jedná se o terasu, která stojí vedle hotelu. Výhled stojí za to. Na chvíli lidé zmizeli, tak je potřeba rychle najít keš. Daří se, loguji se a s pocitem dobře vykonané práce se vracím zpět.
Včera jak jsem byl koukat na výrobu doutníků, tak jsem si domluvil návštěvu Národního parku Viňales. V devět hodin stojím nastoupený před hlavní budovou, ale je to zbytečně brzo i když to tak bylo domluveno, průvodce se musí nejprve najíst. Většina lidí si zde bere koně, ale já si vždy vzpomenu na slova svého šéfa „nikdy nevěř zvířeti, které je vyšší než ty“ a s díky tuto možnost odmítám. Jde se pěšky. Procházím parkem a vidím mogoty. To jsou samostatně stojící skály s plochým vrškem. První zastávka je v manufaktuře na výrobu kávy a rumu. Kávu pěstují ve třech druzích Mountain blue, která je charakteristická pro Viňales, Robustu a Arabicu. Opět vše názorně předvedeno. Od pěstování po finální produkt. Následuje ochutnávka rumu z guávy, který se zde vyrábí. Je ohodnocen mnoha cenami a produkují jen omezené množství.
Pokračuje se dále, jeskyně. Turisty mají podchycené, chceš vidět jeskyni, tak zaplať. Když už jsem zde, že. Průvodce nás provází velmi úzkými uličkami, nic pro tlouštíky, může mě těšit, že na tom nejsem tak zle. Ukazuje nám skalní útvary a nechá nás hádat co vidíme. Při troše větší fantazie můžete vidět hlavu tyrannosauruse Rexe, delfína, medvěda, želvu…… Ocitáme se opět na světle a kroky nás vedou na vyhlídku. To je závěrečný bod naší exkurze a vracíme se zpět.
Blízko Viňales se nachází jeskyně Svatého Tomáše a tak se jede tam. Dostávám průvodce a dozvídám se, že pro turisty je otevřené šesté a sedmé patro. Což znamená vydrápat se do 120 metrů kozí stezkou, kde se nachází vchod. Jedná se o největší jeskynní systém na Kubě a druhý největší v Latinské Americe. Dávám helmu na hlavu, zapínám svítilnu a jde se. Průvodce měří tak 150 cm a to se mu to jde. Pro vyšší postavy nic moc, ale trocha ekvilibristiky a dostávám se za něj. Říká mi, že to není nic pro Američany, protože jsou tlustí. Můžu zde vidět krapníky různých barev, zvířata, která zde žijí a různé útvary, které vymodelovala příroda. Ten klid a pohoda, úžasné. Také se dozvídám, že se do jeskyně chodí spát. Je tam klimatizace zdarma. A to už se dostáváme do místa, kde už to dále nejde a čeká nás stejná cesta zpátky.
Na Kubě je aktuálně období dešťů a dnes opravdu pršelo. Asi deset minut. Jinak je zde stále slunečno.
Na závěrečných pár dní se mi podařilo ještě v ČR ukořistit jedno volné auto v Havaně. A jak už to tak bývá o veselé historky není nouze. Vyzvednutí auta bylo u hotelu Sevilla, který se nachází pár metrů od casy, jenže to by nesměl přijít email, že tam žádné není, ale je na letišti u terminálu 3. Ranní jízda taxíkem tedy směřovala na letiště, kde jsem se dozvěděl, že ne na trojce, ale na dvojce. Sedám do nějakého auta, které mě tam veze.
Vnutím se do nějakých dveří a mávám papírem před očima zaměstnankyně firmy Cubatur. Ta ťuká mé jméno do počítače a nachází mě. Super, aspoň do okamžiku než mě posílá do dveří naproti. Pro změnu firma Havanautos. Tam je plno, obsluhují jednoho zákazníka. Po cca 25 minutách, přicházím na řadu já. A teď začíná ta správná byrokracie. Vyplnění formuláře asi půl hodiny, protože tam furt někdo chodil a potřeboval si popovídat. Vratná záloha v cash mi sice udělala čáru přes rozpočet, ale i to se vyřešilo. Pak následoval podpis a čekání na auto. Chlapík mi povídal, že ho vzali dotankovat a každou chvíli tu bude. V minutách to znamenalo číslo 45. A pak skutečně mě další chlapík bere k bílému autu značky Emgrand. Procházíme kolem něj a zapisujeme škrábance. To je ve své podstatě celé poškrábané a tak aspoň nebudu mít problém s parkováním. Nastavit sedačku, zrcátka a hurá za dobrodružstvím. Nabírám směr jih a jedu na Pinar del Rio.
Cesta svižně ubíhá, protože se jede po „dálnici“. Dvoupruhá silnice, kde je minimální provoz a sem tam vás překvapí past na mamuty nebo koňský povoz nebo skútr v protisměru nebo……. Maximální rychlost mají stanovenou na 100 km/h. Slušností je zde brát stopaře, tak zastavuji mladému páru v uniformách. A za pár desítek kilometrů mě zastavuje nějaká hlídka a říká mi (překvapivě jsem rozumněl), že se nedaleko srazil náklaďák s autobusem a jestli bych někoho nevzal. Jasně, beru mladého chlapíka, který umí anglicky, tak se dá pokecat. Říkám mu, že jedu do Viňáles a on, že je to skvělé, protože tam bydlí a pracuje. V Pinaru pár vysedá a jak jsem se později dozvěděl, byli to studenti policie. A zde jsem chtěl navštívit manufakturu na výrobu doutníků. Smůla, už mají zavřeno.
Tak se pokračuje dále na Viňáles, chlapík mi říká, že mi ukáže svoji práci, kde můžu vidět i výrobu doutníků. Beru. Na konci vesnice, za město bych to moc nepovažoval, odbočujeme na polní cestu a přijíždíme do Casa Manolo, která je podporována UNESCEM. Zde se vyrábí ručně, organické doutníky, dalo by se říct BIO. Majitel mi ukazuje výrobu pravého kubánského doutníku, prsty mu jenom hrají. Tvrdí, že za hodinu je schopen uválet 40 – 45. Věřím mu to.
Následuje hledání casy. A jak to dopadlo? Casu jsem našel, ale bydlet tam nebudu.
Dnes se toho moc neudálo. Ráno relax na pláži a odpoledne jízda Viazulem do Havany.
Ráno se loučím s majiteli casy, sedám do nejhezčí ameriky ve které jsem jel a vracím se zpět do Playa Giron. Možná někoho napadne proč se vracím. A odpověď je jednoduchá i když těžko pochopitelná. Jízdenka do Havany se dá koupit z Playa Giron, ale ne z Playa Larga. A novinka, v case, která mi byla domluvena, tak skutečně budu i ubytovaný.
Playa Giron je to místo, kde odvážný kubánský lid porazil zlé imperialisty z USA. K této události zde mají zbudované muzeum, které navštěvuji. Venku stojí dva tanky, letadlo a dělo. Uvnitř ve dvou velkých místnostech se nachází fotografie a podrobný popis toho jak to bylo. Škoda jen, že je to ve španělštině. Ve vitrínách jsou artefakty z konfliktu plus dobové uniformy a nějaké ty zbraně. Po nasátí historie muzeum opouštím a vydávám se na místní pláž.
Je písečná s barvou do platinova. Moře je zde mělké, že si moc nezaplavete. Zato je krásně vyhřáté.
A den je opět završen opulentní večeří. Tentokrát je to celá ryba.
Playa Larga je vstupní branou do parku Cienaga de Zapata. V období migrace, které trvá do konce dubna, zde můžete vidět tisíce ptáků. To už je za námi, ale od návštěvy mě to neodrazuje. V case si domlouvám trek do parku. V osm hodin rano přijíždí šedá amerika s řidičem. Nastupuji a vydáváme se vyzvednout další skupinku se kterou následně míříme do parku. Zanedlouho přijíždějí ještě dvě auta a průvodce. To už je nás osm a aby nás nebylo málo, tak bereme ještě dva opozdilce.
Průvodce nám ukazuje místní faunu a flóru. Krabi kteří žijí v lese a k vodě chodí pouze rodit mláďata. Kolibříky, malé létající drahokamy. Tocororo, což je národní kubánský pták. V jeskyni noční sovy a netopýry. Po krátkém okruhu sedáme do aut a kousek popojíždíme k místu zvaném Enigma de las Rocas. Jedná se o několik sladkovodních jezer, kde můžeme a také vidíme krokodýli, želvy a ryby. Také se na nás přišla podívat iguana. V jednom z jezer s průzračnou vodou se i koupeme. Po osvěžení se vracíme zpět do Playa Larga. Cestou krátce zastavujeme v Cueva de los Peses vyhlášeném místě na potápění a šnorchlovaní.
Místo mě zaujalo a odpoledne si beru taxíka a jedu tam šnorchlovat. Ideální ovšem je mít něco na zub pro ryby. To nemám, tak se přidávám k jedné skupině, která je pilně krmí. Za odměnu připlouvá spousta pestrobarevných ryb. A tak si užívám šnorchlování do doby než nastane čas návratu.
Ráno při snídani dostávám lístek s adresou na ubytování. A opět loučení a procházka na autobusové nádraží Viazulu. Měním svůj voucher za jízdenku a jdu si stoupnout mezi lidi čekající na autobus. Ten přijíždí s nějakým zpožděním, ale koho by to tady trápilo. Hodinka a půl uběhla a vystupuji v Playa larga. Je to část Zátoky sviní, známá svým pokusem o převrat na Kubě.
Po menších útrapách nacházím ubytování podle lístku. Podle výrazu ve tvářích mladých dívek vím, že je něco špatně. Snaží se mě najít v rezervacích a nic. To mě ovšem nepřekvapuje. Volají majitelce casy, která za chvíli přijíždí na skútru. Malá odbočka, většina skútrů které zde jezdí jsou elektrické a na hlavu se používají cyklistické přilby, aspoň něco. Vysmátá kubánka, mě vede k sousedům kde se ubytovávám. Další poznatek je, že nikdy nebydlíte tam kde vám to místní domluvili.
Z ubytování to mám celých 30 metrů k moři, čehož hned využívám. A pak následuje rekognoskace terénu.
|
|
Nejnovější komentáře