Lišky zde sice nedávají dobrou noc, ale zato vás ráno probudí kohouti svým kokrháním. Nasnídat se a zase popojet kousek dále. Cílová destinace je Havana. Času je ovšem dost, tak se to vezme zkratkou prodlužkou. Kousek směrem zpátky na Pinar del Rio, se nachází vesnice se jménem Soroa, kde se dá navštívit vodopád. Parkuji auto na parkovišti a vydávám se obdivovat místní krásy. Prvně je potřeba vypláznout nějaký ten obolus, pak vám dají pásek na ruku a můžete se toulat.
Vodopád se nachází asi 250 metrů o výběrčí brány, jde se po schodech nahoru dolů. První vyhlídka je nahoře vodopádu a druhá dole. A i když je období dešťů, tak zde to neplatí. Mají zde suché období a vody je málo. Nejde tedy vidět ani padající voda. Vodopád si můžu odškrtnout. Dále následuje mirador neboli vyhlídka. Auto samozřejmě ukazuje svých oblíbených 25 stupňů, ale pocitově je to minimálně dvojnásobek. A v těchto tropických podmínkách se začínám škrábat vzhůru. Je to „jen“ kilometr a půl. Závěrečných pár desítek metrů končí schody. A je tu vrchol. Rozhled na 360 stupňů se slušnou viditelností. Určitě to stálo za to.
Vracím se zpátky k autu a nabírám kurz Havana, ale ne přímý. Beru to na sever a jedu kolem pobřeží se zastávkou na pláži Baracoa. Ta mě nějak neoslovuje a pokračuji dále. A už je tu Havana, s navigací to jde snadno i když zde není povolena. Zastavuji u casy, vykládám věci a jdu vrátit auto. To se obejde bez vážných problémů, protože i kdybych tam udělal nějakou rýhu navíc, tak by to stejně nepoznali. Je až neuvěřitelné, že auto po 64 tisících km je tak zdevastované.
no krasne vesele historky 🙂 verim, ze to prostredie vynahradza stresujuce pocity, ze nic nevychadza podla planu 😉