Na motorkách, někdy i kole (po Novém Zélandu, Austrálii a jiných destinacích )

Na závěr krátký popis cesty zpět. Ráno jsme se vstáváním nespěchali, nebylo kam. Zašli jsme si na snídani, která byla opět lehce chaotická, a pak se až do 11:30 váleli a koukali jsme z postele na Netflix, což byla docela příjemná změna. Pak už nezbylo nic jiného, než zabalit a ve 12:00 check-out. Venku bylo klasicky jak v prádelně, tak že jsme počkali hodinku v klimatizovaném vestibulu hotelu, než pro nás dojel odvoz, ten stejný řidič, co nás vezl z letiště, jak jsme se s ním domlouvali přes Whatsapp. Byl přesný a tak v čase T, ve 13:00, cesta domů započala.

Cesta na jih od Kuala Lumpur v neděli ubíhala docela rychle, protože provoz byl mírný, i když nás ke konci zastihla docela slušná průtrž mračen, tak že to chvílemi vypadalo, že nejedeme po šestiproudé dálnici, ale po řece. T+1h jsme byli u Terminálu 1, rozloučili se s milým řidičem (ten nás ještě kontaktoval druhý den a ptal se, zda jsem dorazili v pořádku), a šli zjistit, zda už se můžeme alespoň na část cesty zbavit batohů. I když byl let plánovaný až na 17:00, přepážka již byla otevřena, samozřejmně ta nejvíce vzdálená od nás, toho jsme využili a již jen nalehko prošli přes kontroly a krátili jsme si čas po obchodech. T+3h, tedy v 16:00, jsme se dozvěděli, že let bude mít půl hodiny zpoždění, ale raději jsme si ověřili, že to nebude více. A skutečně nám bylo potvrzeno personálem, že letadlo právě přistává a déle to nebude. Kolem 17:00 tak začal boarding a půl hodiny na to jsme opouštěli Malajsii.

S půlhodinovým zpožděním (T+6h) s námi letadlo lehce dosedlo na runway na letišti Changi, a pak překvapivě následovalo několik smyků, než se podařilo letadlo srovnat. V krátké době jsme se tedy po třetí ocitli na nejhezčím letišti světa, tedy z pohledu Jewelu a vodopádu v něm. Měli jsme velkou časovou rezervu, tak že nám ta půlhodinka ztráty nevadila, prošli jsme automatickým imigračním, tedy jen skenovat pas a nechat se vyfotit, a opět jsme byli v Singapuru. Vyzvedli batohy s vědomím, že teď už se jich nezbavíme, a tak jsme v plné polní vyrazili hledat restauraci pro pozdní oběd. Všude bylo poměrně plno, ale nakonec se na nás usmálo štěstí a dvě místa se našli u Woke Ramen. Dali jsme si udon a ramen a k tomu salát s okurkou a černými houbami a takoyaki balls. Ty kuličky s chobotnicí byly famózní. Posilněni jsme sebrali zbytek sil a šli obdivovat vodopád za tmy, tedy osvětlený a měnící barvy. Ve tmě, pouze s osvětleným vodopádem, vypadala hala úplně jinak než za světla, kdy vodopád doplňují všudypřítomné rostliny a celá scenérie vypadá jako prales. Ve tmě je hlavní hvězdou právě a jen osvětlený vodopád. Po pár snímcích s batohy na zádech stačilo, šli jsme se odbavit, složit batohy a čekat na let. S ohledem na poměrně dost času jsme podnikali jednočlenné výpravy za útratou posledních singapurských dolarů, nebo na neuvěřitelné kouzelné místo určené pro příznivce nikotinu, obrovskou kuřáckou venkovní terasu ve formě kaktusové zahrady. Než jsme se nadáli, byl tu boarding a my v čase T+10h seděli v airbusu. Ten s námi po 15 minutách začal pojíždět a zanedlouho jsem se odlepili od letištní dráhy a nadobro opustili Asii.

Po 14 hodinách, tedy v čase T+24h s námi pilot docela slušně práskl o runway u Terminálu 5 na Heathrow a měli jsme jen 1,5 hodiny na to, se dostat na terminál 3 a odbavit se. Jakmile jsme opustili letadlo, samozřejmě u té nejvíce vzdálené brány, jak to jen šlo, dali jsme se na pochod směr transit k terminálům. Terminál 5 je obrovský, a tak přes něj naštěstí jezdí vlak, tak že jsme nastoupili do docela přeplněného vagónu a nechali se odvést k centrální hale, odkud jsme pokračovali po svých až do suterénu, ze kterého odjíždějí autobusy k dalším terminálům. Spojovací bus jel za pár minut, ale i tak jsme do Terminálu 3 vstupovali po půl hodině, tak že nám k odletu chyběla už jen hodina. To už dáme, co by se mohlo stát. Inu mohlo, protože bylo pět ráno a my museli projít odbavením, tedy již potřetí nechat projet batohy kontrolou. A tady jsme narazili, protože místní zaměstnanci, zjevně otráveni svou prací a časnou ranní hodinou, se rozhodli, že budou dělat problémy. Zřejmě se nudili, a protože jsme v celé odbavovací hale byli sami, rozhodli se nás prověřit zevrubně. Že to dělají schválně se nedalo přehlédnout, a i když jsme jim vysvětlovali, že se snažíme chytit další let, bylo jim to srdečně jedno a ještě nám doporučili, že si můžeme oficiálně stěžovat u vedoucí směny. Takovou šikanu jsme ještě nezažili, bylo to nehorázné a nemohli jsme nic dělat. Já jsem jim alespoň ostentativně dával najevo, že vím, že to dělají schválně a že mě pěkně serou. Maki zase probrali v Singapuru nakoupený, na letišti zapečetěný nákup s tím, že se do toho musí podívat a pak ten nákup někam odnesli a čekali jsme, než ho nějak otestují. To už i Maki začala vypadat, že ji to dost krká a začala se dožadovat toho, aby to urychlili. Nakonec jsme samozřejmě prošli a opustili odbavovací halu. A ano, ta banda, co nás tak důkladně zkontrolovala, byla samozřejmě složena převážně z pindů.

Z pohledu letecké dopravy pak už jen nasoukat se do malého airbusu a po hodině a něco v čase T+27,5h jsme konečně na zemi u Vaška. Oblékáme mikiny a někteří i bundy a poprvé po třech týdnech naše těla seznamujeme s pocitem chladu. Ani ten nikotin ve 4 stupních nechutná. Shuttle na parkoviště naštěstí stojí na zastávce, nabere jen nás, a po chvíli už lezeme do svého auta a vyrážíme směr Brno. Po cestě se ještě zastavujeme na 66 km v Bageterii Boulevard a u Velmezu na kafe. V čase T+30h parkujeme u Kauflandu v Bohunicích, vědomí si toho, že nemáme doma ale vůbec nic, a tak jdeme na malý nákup, který se jako obvykle zvrhne v plný košík. T+31h parkujem doma a cestu tak oficiálně končíme. A tím končí i náš blog o cestování po Asii a třeba zase příště. Všem co se zajímali a dočetli až sem díky a zítra přidáme pár postřehů z Taiwanu.

[Show as slideshow]

Tak tradičně, o čem to bude. Budeme hodně jezdit taxíky, pokoříme nemálo schodů, během hodiny navštívíme nejvýznamnější části a stavby Malajsie, opět ochutnáme něco z místní kuchyně, projdeme se prázdnou food street, nebudou chybět murály, konečně čepované pivo a 360° pohled na Kuala Lumpur.

Protože jsme včera zase pokořili hranici 20 tisíc kroků, dnes jsme se rozhodli udělat vše pro to, aby se naše nohy nenamáhaly, a tedy delší přesuny nechat na místním Uberu, tedy Grabu. No prostě jsme naivky, ale dnes Grab opravdu pomohl. Snídaně proběhla klasicky, byly navíc skvělé makarony s vejci, a naše cestování začalo před hotelem, kdy jsme si, v naší oblíbené pauze, objednali taxi k vyhlášené Batu Cave. Jak nám oznámil taxikář, co nás vezl z letiště, “batu” znamená v malajštině kámen, tak že prostě kamenná jeskyně. Ta se nachází 14 kilometrů severně od hotelu a Grab nám nabídl odvoz za RM 14, tedy 75 Kč. Po asi deseti minutách v rámci denní špičky taxík dorazil před hotel. Jasně, že to nebylo Audi, nebo Mercedes, tady se levně jezdí auty malajské produkce a my jsme skoro pokaždé měli štěstí na prťavá auta značky Proton. Většinou hodně jeté kousky, ten první, pro tento den, měl najeto jen 161 tisíc. Čert vem stáří a pohodlí, hlavně, že šetříme ty nohy. Vyrážíme a cestu tradičně využijeme ke krátkému představení Batu Caves.

Jeskynní komplex obsahuje mnoho hinduistických chrámů, první z nich, zasvěcený lordu Muruganovi, byl dokončen v roce 1891. Následovaly další chrámy a vzhledem k tomu, že vchod do jeskyně byl v poměrně velké výšce a nebylo jednoduché pro věřící se do jeskyně dostat, byly v roce 1920 postaveny dřevěné schody. Jejich nadměrné používání spojené s častým deštěm vedlo k jejich opotřebování, a tak bylo rozhodnuto, že se jeskyně zpřístupní z jižní strany a v roce 1940 bylo postaveno 272 betonových schodů, které slouží dodnes. V roce 2018 byly schody natřeny barvami, patrně aby za deště ještě více klouzaly, a až počátkem tohoto roku konečně někoho napadlo, že by nebylo od věci vybudovat víceúčelovou halu v podhůří, ze které by vedly eskalátory do jeskyně. Bohužel pro nás, zatím začali jen výkopové práce. Taxík nás vyhodí opodál, slunce do nás pere ve standardních 31°C, a my se prodíráme mezi davy indů a dalších hinduisticky smýšlejících věřících k těm pověstným schodům. Díky výkopu jdeme těsně kolem jednoho z chrámů, do kterého se může jen bez bot, a když do něj v uctivé vzdálenosti nahlédnu, vyřítí se na mě jeden z hlídajících dědků a začne na mě řvát, že tam v botech nesmím. Snažím se mu klidně vysvětlit, že tam jít opravdu nechci a že to jejich zouvání respektuji, a on pořád řve a neposlouchá mě. Jak chceš, indickej pitomče, začal jsem řvát já něj, že jsem tam ale kur.a nechtěl jít, a ať na mě přestane řvát a snažím se tvářit, že už mě fakt sere a že mu ji natáhnu, ačkoliv jsem to neměl v úmyslu. To trošku zabere, protože začne pomalu couvat, ale řve dál, až se do toho vloží mladý ind a vysvětluje mně, že ho musím respektovat jako staršího, já mu vysvětluji, že to respektuju celé, ale řvát na mě nebude. Mávám rukou a už jen s českými prupovídkami nechávám tuto epizodku za sebou. Fotíme vstup do jeskyně, resp. těch 272 barevných schodů a vpravo od nich bezmála 43 metrů vysokou sochu Murugana, natřenou na zlato. U úpatí schodů je Maki přikázáno, že to v těch kraťasích nepůjde, protože by se zřejmě o pohled na odhalené lýtko ženy pobili Brahma, Višna a Šiva, nebo možná jejich božské ženské protějšky. Prostě navalte 15 ringitů, tady máte něco na zahalení a můžete si to nechat. Ok, jdeme vylézt nahoru.

Jak to tu léce, inu blbě. Nahoru vedou čtyři paralelní schodiště, tak že by se nabízelo, že dvě budou pro cestu nahoru a dvě pro cestu zpět. Ne, panuje tu naprostý chaos. Schody jsou ale velmi prudké, jsou pořád mokré po včerejší průtrži, minimálně mě teda sakra kloužou. Funíme nahoru a vyhýbáme se těm šťastlivcům, co už jdou dolů, pak těm, kteří se ze začátku zastavují a fotí příbuzné, nebo si pořizují selfie, pak těm pomalejším, starcům, babkám a nakonec všudypřítomným makakům. Cca ve dvou třetinách zastavujeme a fotíme pohled dolů a makaky, ale jsme v podstatě jediní, ti, co se dole fotili, už se nefotí, selfie už nikdo nedělá, starci a babky už to vzdali a s hrůzou v očích se snaží slézt, co vylezli. Ok, tak hrozné to není, ale máme toho všichni dost, a to máme ještě třetinu před sebou. Konečně schody končí, ale jen na chvíli, otvírá se před námi obrovský dóm, který hlídá 15 metrová socha Hanumana, za ní jsou zase schody, ale tentokrát směrem dolů, na dno jeskyně, kde je postaven chrám zasvěcený právě Hanumanovi. Obdivujeme velikost jeskyně, chrám raději z povzdálí a přes další prudké schody nahoru se dostáváme do menší jeskyně, kde je zase nějaký modlitební prostor bez bot a poměrně hodně makaků. To je celé a s naprosto propoceným vším, se pomalu vracíme zpět. Že to nebude sranda, zjišťujeme po pár desítkách barevných, mokrých, kluzkých a hlavně prudkých schodech zdolaných směrem dolů. Tady zakopnout, nebo si nechat podjet nohy, pád by byl nezastavitelný, ale za to dlouhý, i to selfie by člověk stihnul, než by dopadl před první schod. A opět se vyhýbáme všem, co jdou neorganizovaně nahoru, dáváme pozor na makaky, kteří prý kradou, co si člověk nedrží, a do toho se křečovitě přidržujeme kluzkého betonového zábradlí. Dole si oddychneme, Maki udá kus hadru nějaké další nešťastnici a jdeme na místní toaletu. Samozřejmě placenou, i když vlastně nic nefunguje a na dámách není ani papír. Oplachuji se u protékajícího bubnu na hadici, kterou inteligentní zřízenec kropí vnitřek pánských záchodků, tak že to, co se nespláchlo, je díky tomu všude. S hrůzou toto zařízení opouštíme, procházíme naval prachy krámky a vracíme se k místu, kde nás vysadil taxík. Tam asi půlhodiny odpočíváme, schneme a lejeme do sebe ledovou vodu po půl litrech za 20 Kč. Až se dáme trochu do kupy, objednáváme další převoz, z tohoto prokletého místa pindů (to je zkratka plného indů) do nákupní galerie Sungei Wang.

Ne, nepodlehli jsme nákupní horečce, ale vzhledem k blížící se průtrži a s vědomím, že máme na nohách poslední suché boty, klidíme se do prvního patra nákupáku, kde navštěvujeme MinNature. MinNature Malaysia se popisuje jako největší stálá vnitřní výstava miniatur v Asii a třetí největší na světě. Otevřeno bylo v listopadu 2016 po osmi letech plánování, shánění finančních prostředků, modelování a budování. Původně zabíralo obrovský prostor 17 tis. čtverečních stop v Subang Jaya, ale v červenci 2020 se přemístilo právě do Sungei Wang Plaza. Chvíli nemůžeme výstavu najít, ale pak se doptáme, a zanedlouho jsme o pár ringitů chudší a vstupujeme na liduprázdnou výstavu miniatur. Ta v měřítku modelové železnice HO, tedy 1/87 zobrazuje na 3D modelech nejznámější stavby z celé Malajsie a pak ve větším měřítku různé výjevy ze života malajců v historii i současnosti ve formě dioramat. Zajímavé je, že autoři modelů neměli s modelařinou moc zkušeností, a i přesto, za šest let postavili, i díky 3D tiskárnám vlastní konstrukce, opravdu neuvěřitelně rozmanité a hodně přesné modely z různých krajů Malajsie. Některé modely jsou pomocí videomapingu každých 20 minut osvětleny a rozsvíceny tak, abychom si užili tmu a zároveň světla v jednotlivých modelech. Obdivujeme detailní propracování modelů, dvakrát si užijeme simulaci noci, a nakonec přes navalprachyšop končíme zpět v nákupáku. Skvělý zážitek. Jdeme ven zahřívat tabák a venku vytrvale prší. A tak jdeme o patro níže a ve food courtu si dáváme další z místních jídel. Než dojíme, déšť ustane, a tak můžeme pokračovat.

Pěšky jdeme na nedaleký trh s jídlem Jalan Alor, sice již nasyceni, ale když tak něco malého by se ochutnat dalo. Ale vzhledem k tomu, že je po dešti, trh vypadá ospale a prázdně, tak to taky zabalíme a jdeme do nedaleké vyhlášené čtvrti Bukit Bintang, plné historických budov, trendy barů a luxusních restaurací. Nám jde o ty bary, převážně irského typu, a i když ještě nejsou ani čtyři hodiny odpoledne, v koutku duše doufáme, že alespoň jeden z barů bude otevřený. A skutečně, nejen že byl otevřený, ale ještě nás v něm i otevřeně přivítali, a za chvíli jsme před sebou měli čepované místní pivo Tiger, Heineken jsme ani nezvažovali, tak šlo přece o pivo, a Guinness nebo Kilkenny si můžeme dát kdekoliv v Evropě. Dáme každý dva kousky a padá na nás únava. Tak ještě vyrazíme do nedaleké pomalované ulice, kde mimo jiné narazíme na vietnamský obchod s durianem, pak se vrátíme na trh s jídlem, který postupně ožíval, ale na konci trhu si objednáváme taxi zpět na hotel. Přijede skutečně starý pán, jak jinak s Protonem, který má najeto 516 tisíc kilometrů, a i když s ním moc nepokecáme, bezpečně nás doveze zpět do hotelu, kde čekáme dvě hodinky na tmu a odpočíváme.

Již za tmy, tedy něco po sedmé večer, opět použijeme Grab. Výjimečně přijíždí postarší Honda, a i když cíl naší cesty vidíme z hotelu, a jeví se jako nedaleký, nakonec jedeme asi patnáct minut, a z toho poslední část do docela slušného kopce. Za 50 kč jsme opět ušetřili naše opotřebované nohy, poděkujeme řidiči, který nás vysadil co nejblíže vchodu, a s přesvědčením, že máme již koupené lístky, a vše proběhne rychle a bez problémů, přicházíme ke vstupu na vysílací věž KL Tower. Zde v nemalé frontě stojí zájezd indů, tak že to tu vypadá jak v hinduistickém chrámu, jen jsou skoro všichni v botách. Funguje to tak, že pokud je jeden ind, případně jen jedna indická rodinka s dětmi, ani o nich nevíte. Ale v případě, že je jich dva a více, v tu chvíli jim patří zeměkoule a přestávají respektovat kohokoliv dalšího. Maki jde tedy mezi pindy, já jdu vyměnit voucher v e-mailu za lístky. Ačkoliv je přede mnou jen jedna vysoká, zahalená žena, trvá mi to asi deset minut, protože zahalené děvče za kasou se poté, co vyřešilo potřeby zahalené ženy, sebere a někam zmizí. Prostě pohoda, ale není kam spěchat. Maki pomalu postupuje frontou za pindy, já nakonec získávám dva lístky a přidávám se k ní. Sebere to nějaký čas, ale nakonec jdeme na řadu, pohodíme batohy na pás, který je protáhne kontrolou, a projdeme bezpečnostním rámem. Ten nikdo nehlídá, a protože se obrazovky na monitoru kontroly věcí v batohu vůbec nemění, máme za to, že ani kontrola batohů nic nedělá. Ale OK, svět chce být klamán. Stojíme další frontu za pindy na výtah a nakonec i s částí pindů vyjíždíme do výšky 276 metrů a vstupujeme na vyhlídkovou plošinu.

Ano, po včerejším návštěvním debaklu Petronas Towers jsme se konečně dostali k výhledu na noční město. Jsme na vyhlídkové plošině v KL Tower, s 421 metry výšky sedmé nejvyšší vysílací věže na světě, která funguje od roku 1996. Historie, postup stavby, i korupční aféra spojená s výstavbou, to vše je na internetech, my se spokojíme s tím, že je zde opravdu výhled na celé město. Ten nejzajímavější je asi právě směrem na Petronas Towers, protože, i když je vidět i nejvyšší Merdeka 118, není nasvícená, a tak výhled na ni není tak působivý. Proplétáme se mezi pindy, fotíme přes sklo, nalepením mobilu na sklo, abychom omezili odlesky, a koukáme, kde jsme všude už byli. Počet pindů na metr čtvereční se postupně snižuje, a když už to máme vše několikrát projité dokola, zařazujeme se do fronty na výtah a jedeme zpátky dolů. Je krátce po deváté večer, věž má ještě hodinu otevřeno, ale místní gift shop už má zavřeno. Ok, ušetříme ringity, je potřeba povečeřet. Než se dostaneme k objednání taxíku, ještě se kocháme věží a barevným nasvícením v rytmu hudby, která tu řve z repráků a zní jako malajská Vondráčková, tedy nestojí to za nic. Ještě pár fotek a jdeme na místo, kde nás vysadil taxík. Než si objednáme odvoz do hotelu přes Grab, necháme se zlákat nabídkou od jiného taxikáře, který tu už stojí. Přirazil si 13 ringitů, už na přímo nikdy nepojedeme, ale zase jsme nemuseli čekat. Pak nás vyhodí u vchodu do hotelu, my zvažujeme kam na večeři, ale protože jsme po všech dnech dost vyřízení, kupujeme v hotelovém obchodě nějaké instantní nudle, pivko a jdeme to zkonzumovat na pokoj. Dnes jen necelých 12 tisíc kroků, uvidíme co zítra, kdy máme poslední celý den v Kuala Lumpur.

[Show as slideshow]

O čem to bude. Zažijeme dril, nic moc mural, další chrám, japonský oběd, městský park, cestu do Tchaj-pej, déšť a digitální hotel. Vstáváme do růžova vyspaní, obří postel byla fenomenální a prakticky jsme vlastně ani neměli šanci se na ni potkat. Sjíždíme o čtyři patra níže, do nám již známého patra, kde jsme byli na včerejším večerním snacku, a jdeme na snídani. Tak nějak pořád stejná nabídka, ale protože jsme před snídaní dojedli zásoby vepřového a zbytků ze 7 eleven, abychom je s sebou nemuseli tahat, i když prakticky je vlastně nějakou dobu tahat budeme, nemáme vysoké nároky a jen se dorazíme. Dobalit, check out a už čekáme před hotelem na taxi via Uber. Jedeme k hlavnímu nádraží, protože jsme se rozhodli do Tchaj-peje dojet místním vlakem, který sice neletí 280 za hodinu, jede dvakrát déle, ale stojí třikrát méně a hlavně jede z hlavního nádraží, kolem kterého máme nějaké naplánované cíle, a stanice rychlovlaku je kdesi v…, řekněme mimo centrum. Cesta autem ubíhá pomalu, protože si vyžereme snad každou červenou, a že jich tu je. Ale nakonec nás taxík vysazuje před nádražím, vyjíždíme po schodech do prvního patra nádraží a jdeme na první misi dne.

Naše cabin luggage na záda sebou tahat nechceme, a tak hledáme úschovnu zavazadel. Na tu odkazují ukazatele, a tak se jich držíme, dolů zpět na ulici, kolem bloku, za blokem doleva, projít mezi domy, kolem bloku doleva a stojíme na místě, odkud jsme vyšli. Začíná mi to připomínat příběh z knihy Patálie v panonii, která popisuje zážitky tří přátel z návštěvy Maďarska. Jeden ze zážitků je o tom, jak se rozhodli v Budapešti dojít na konec ulice, a nikdy se jim to nepovedlo, protože její název končil slovem “körút”, tedy “okruh”. Pak si všimneme dalších cedulí za přechodem pro chodce a pokračujeme dále a dále, až jsme někde snad v bývalých jatkách, kde nás zamordujou a zavazadla si nechají. Ale přece jen je tu jedna osvětlená místnost s okýnkem, kde sedí muž v uniformě a začne nás po vojensky vyslýchat. Kolik toho máte, na jak dlouho uschovat, 50+50+30 dolarů souhlasíte, položte to na zem, ustupte, vyběhl ze dveří, přidělal číslo na jedno ze zavazadel a i se zavazadly zmizel. Místo zavazadel nám zůstaly tři lístky a chudší peněženka. Vojenský dril v úschovně zavazadel jsme fakt nečekali. Pak zpátky do prvního patra budovy nádraží a objednat lístky. Stáváme se majiteli dvou lístků na vlak 132, který odjíždí 16:26 směr Tchaj-pej.

Protože nemáme moc času, a město nemá významnější památky, rozhodli jsme se jen pro asi dva kilometry široký okruh kolem nádraží, kde je skoro vše, co jsme si vytipovali. Rovnou škrtáme dvě národní muzea, moderního umění a komiksu, krátce prozkoumáme okolí nádraží, kde je zachována původní refýž s vagóny původních souprav, ve kterých jsou gift shopy a občerstvení. Dobrý nápad, to by mohli jednou takto nechat legendární 5. nástupiště v Brně. Pak vyrážíme směr severozápad od hlavního nádraží. Asi po 1,5 kilometrů ulic s denním provozem dorážíme do oblasti, kde je 5th market, trh, který dříve sloužil pro nákup/prodej nakládané zeleniny. Aby uspokojili snídaňové potřeby lidí na trhu, začali se objevovat a vyvíjet prodejci pouličního jídla, a začali připravovat pokrmy jednoduché na přípravu, lahodné k jídlu a hlavně levné. A tak vznikl nejen tento market, prostě kde bylo dost lidí, vždy byla poptávka po dobrém, levném jídle. Přes trh se zastavujeme u prodejny Tamiya, kterou jsme chtěli navštívit a prohlédnout si zdejší nabídku plastikových stavebnic, má ale bohužel přes poledne zavřeno, prostě jsme to nestihli, a tak třeba někdy příště. Po dalších deseti minutách docházíme k ulici, která se jmenuje Painted, tedy pomalovaná. A skutečně je, sice ne v takovém rozsahu, jak jsme už několikrát zažili v jiných městech, ale i tak malby na stěnách domů, aneb mural, to je. Tématicky ale zobrazují vesměs hrdiny zdejších komiksů, tak že poznáváme Spidermana, Deadpoola, postavičky ze hry Street fighter a to je asi vše. Koukáme na hodinky a na to, co jsme ušli a je nám jasné, že takhle to dál nepůjde a objednáváme přes Uber odvoz k místnímu chrámu.

Za 15 minut vystupujeme u konfuciánského chrámu, který má vše, co takový chrám mít má. Tedy opulentní bránu, jezírko s můstkem přes něj a jelikož se jedná o čínský chrám, má tři základní budovy. Jako není škaredý, ale také není nějak extra zdobený, a když pátráme v historii, zjišťujeme, že jeho stavba započala v roce 1972 a dokončena byla v roce 1976. Tak že je to taková odfláklá kopie v architektonickém stylu dynastie Song podle uspořádání konfuciánského chrámu Qufu v Shandongu, a je mladší než starší účastník naší výpravy. Kousek od chrámu je nějaká vyhlášená japonská restaurace, tak tam zaskočíme na oběd, a pak pokračujeme směrem zpátky k nádraží. Po cestě narazíme na městský park, kterému vévodí 22 metrů vysoká socha kozla, kozy a kůzlete. Zpětně dohledáváme, že se jedná o pozůstatek z jednoho z mnoha každoročních lampionových festivalů, kdy klasické čínské lampiony postupně doplnily lampiony mnoha tvarů a jednomu z těch festivalů vévodila právě tato socha. Její název je Jiyang Kangtai a je ve svátcích občas rozsvícena, ale její nasvícení je prý nákladné, tak je doba svícení omezena. V parku je pak jezírko s typickým kamenným i dřevěným červeným mostem, a poměrně hodně nebojácných veverek, tak dvakrát větších, než je u nás zvykem. Při cestě za další místní atrakcí nás tlačí čas, tak to raději zabalíme a vracíme se na nádraží, tedy napřed vyzvednout zavazadla, vojenský dril se nekoná, je tam jiný pikolík a je v pohodě. Poděkujeme a zase v plné polní jdeme najít ten správný perón. To se nám bez problémů daří, je to 2A a vagon číslo 12, tak že se usadíme na lavičce a čekáme na příjezd vlaku, který má nakonec asi dvě minuty zpoždění. Usedáme na rezervovaná místa a za necelé dvě hodiny, občas i rychlostí 120 km/h, nás ten courák vysazuje zpět v Tchaj-peji.

Tchaj-pej nás přivítá docela vydatným deštěm, při nikotínové chvilce určujeme azimut a vyrážíme směr hotel citizenM. Zanedlouho není třeba navigace, hotel má 26 ubytovacích pater (včetně patra čtvrtého, což vysvětlíme ve speciálním článku), plus další patra , tak že jeho svítící název na vrcholku budovy není možné za tmy ani deště přehlédnout. Sami se ubytujeme přes počítač, sice s lidským dozorem, ale sami, a počítač nám dá pokoj v pátém patře. Pokoj je to malý a útulný, ale jako všechny pokoje v tomto hotelu a dalších hotelech této společnosti, má dvě zvláštnosti, tedy i se samoodbavením vlastně tři. Ta druhá je, že je jedna stěna a ve dražších pokojích i dvě stěny, kolem postele tvořeny oknem a člověk se z postele kouká přímo ven. Samozřejmě je možné spustit pevnou denní záclonu a nebo spustit kompletní zatemnění. Stejně tak je možné měnit barvu podsvícení sprchového koutu, toalety i celého pokoje a další a další hlouposti, vše přes tablet, který je na každém pokoji přítomen. Dáme sprchu a vyrážíme něco malého slupnout, skončí to ramenem, utrácíme poslední taiwanské dolary a to je pro dnešek vše. Ráno brzké vstávání a přesun do Malajsie.

[Show as slideshow]

Vzhledem ke zjištění, že četnost čtení našich příspěvků s blížícím se víkendem rapidně klesá, dovolili jsme si jeden den vynechat a v tomto příspěvku shrneme dva poslední dny. O čem si dnes přečtete. Pojedeme 280 kilometrů za hodinu, uvidíme lešení, prožijeme nečekaný gurmánský zážitek, půjdeme tunelem, nejednou, pojedem lodí, nejednou, nedočkáme se západu slunce a budeme pokračovat v ilegální činnosti.

Spojení dvou dnů do jednoho článku děláme i pro to, že jakmile je v rámci dne přesun, obvykle sebere minimálně půl dne a pak je méně zážitků. A pátek byl přesně takový. Naposledy jsme posnídali v hotelu Citizen, naposledy jsme se rozloučili s milými lidmi na recepci, naposledy jsme přešli rušnou ulici směrem k zastávce metra a naposledy jsme sešli po výjimečně nejezdících schodech do stanice Dongman. Pak pár stanic na Taipei main station a vystupovat.

V plné polní hledáme přepážky Taiwan HSR, tedy High Speed Rail. Díky slušnému navigačnímu systému se nám to daří bez větších problémů, a vyzvedáváme lístky, které jsme den předtím večer objednali. Vrtá nám hlavou, proč jsme je nedostali elektronicky, třeba do e-mailu, ale později, až jdeme na nástupiště, nám to dojde. Aby vás pustili dovnitř na nástupiště rychlovlaků, musíte mít jízdenku, kterou vložíte do spodní části vršku automatické závory a tím se závora otevře a lístek vyjede ve vrchní části. Jiná cesta prostě neexistuje, a proto si musíte vyzvednout lístek fyzicky, i když je elektronicky objednaný a zaplacený. Prostě dám pas, paní podle čísla pasu dohledá objednávku a vydá nám lístky. Za výše uvedeného postupu jsme vpuštěni na perón, který je detailně rozkreslený a tak podle lístku zjistíte, kam se postavit a kde čekat na příjezd vlaku. My jsme měli vůz devět, ten jsme našli napsaný na kraji perónu, a postavili se jako první do řady. Po chvíli jsme si ale všimli dalších podrobností, vůz 9 v pořádku, ale pod tím je zpřesnění, od které do které řady ve voze se má tímto vstupem nastupovat. A to jsme samozřejmě byli blbě, tak že přesun na další značku vozu 9 s řadami 11-18, a to už pokrývalo i naši řadu 14, tedy byli jsme správně. Rychlovlak přijel cca pět minut před hlášeným odjezdem. Našli jsme svá sedadla, v uspořádání čtyři vedle sebe a dvě vedle sebe, na nás vyšla ta dvě vedle sebe, uvelebili jsme se a v čas odjezdu skutečně vlak vyjel. Z počátku jel pod zemí, ale jak jsme se vynořili nad zem, tak výrazně přidal na rychlosti. Měřil jsem ji jen asi prvních 40 minut a maximálka byla 280 km/h. Za necelé dvě hodiny jsme za sebou měli 350 kilometrů, včetně dvou zastávek, a přivítalo nás město Kaohsiung.

Kaohsiung, náš prozatimní domov na dva dny, je po Tchaj-peji a Tchaj-čungu třetím největším městem Taiwanu. Za japonské nadvlády se nazývalo Takao. Leží na jihu a podle údajů z července roku 2019 mělo necelé tři milióny obyvatel. Kaohsiung je průmyslovým centrem oblasti. Dominuje především těžký průmysl – výroba hliníku, dřevozpracující průmysl, chemický průmysl, těžké strojírenství a stavba lodí. Ale je také nejvýznamnějším přístavním městem země. Svou velikostí patří přístav Kaohsiung k 20 největším kontejnerovým přístavům na světě a přes všechny nesváry je také základnou Námořnictva Čínské republiky, k tomu není co dodat.

Vystupujeme v podzemí a než se prodereme na povrch, chvíli to trvá, jakmile se ocitáme venku, zjišťujeme, že je tu výrazně tepleji než v Tchaj-peji, ale při tom i příjemněji, díky lehkému větříku, který zřejmě pramení z blízkého moře. Po cestě jsme dorazili plán na další dny, a tak ještě v plné polní jdeme asi deset minut do půjčovny aut Avis a chceme nějaké malé auto na dva dny od neděle do úterý. Litují, ale malé auto nemají, nabízejí terénní pickup Ford F-150. To je nonsense, takové auto je tu k ničemu, odmítáme, a tak po chvilce místo malého auta dostáváme poslední nabídku, Ford Kuga ST-Line. Děláme drahoty, protože tak drahé auto nechceme, nakonec nám dávají nějakou slevu na půjčovném a nemusíme platit poplatek za druhého řidiče. Plácneme si a máme auto na neděli až úterý. Pak zase zpátky na nádraží a do metra, kde naštěstí platí stejné karty jako v hlavním městě, a fičíme na stanici s příznačným názvem Kaohsiung Main Station, kde vystupujeme, a po chvilce bloudění, protože se celé okolí přestavuje a půl budovy je uzavřené, se dostáváme ven a hned vidíme náš hotel Airline Inn. Stěna hotelu do ulice nevypadá nic moc, ale uvnitř je velmi pěkný, vtipně zařízený a za mě bod nahoru, mají na pokoji lžíci na boty, první takový, to se cení. Ale štětka na hajzl stále chybí, jako ve všech ostatních hotelech. Později večer zjišťujeme, že ta hnusná stěna je osazena neonovým světlem a modře svítí a večer hotel vypadá hodně dobře. Dáme se dohromady, a protože je kolem třetí a zatím jsme jen snídali, jdeme obhlédnout okolí hotelu, a po chvíli váhání vstupujeme do jedné z mnoha provozoven. Když nás vidí, tradičně poznají, že ty jejich klikyháky nepřečteme a pošlou nás ke zdi, kde je na malé A4 zobrazeno a anglicky popsáno, co nabízejí. Objednáváme si a cena je překvapivě nízká. Po naservírování jídla zjišťujeme, že cca poloviční cena odpovídá cca poloviční porci. Nevadí, pak se někde dorazíme. Jídlo skvělé a po jeho konzumaci vyrážíme navštívit místní Lotosové jezero.

Lotosové jezero je uměle vytvořené jezero z roku 1951, na kterém se nachází několik must see památek. Není dostupné metrem a tak vystupujeme na stanici Ecological District a jdeme na blízkou zastávku autobusu číslo 35, který, jak je tady u autobusů zvykem, nejezdí podle jízdního řádu a Google tvrdí, že má autobus 21 minut zpoždění. A opravdu, v čas odhadovaný Googlem, se autobus ukáže, zase použijeme své karty z Tchaj-peje a po chvilce zmatkování se nám nakonec podaří vystoupit na stanici u jezera. Jdeme asi deset minut k vyhlášeným pagodám tygra a draka a… A nic, obě pagody jsou už půl roku pod lešením. Je ještě docela světlo, tak je zklamáni fotíme i s tím lešením, ale jsou jinak fakt krásné a možnost vystoupat na vrchol pagod prostě není, a nechápu proč na to Google nebo jiné zdroje neupozorňují. O co jsme přišli? Obě pagody tvoří chrám, který byl postaven v roce 1976. Jednou z pagod je Tygří věž, druhou pak Dračí věž. Obě věže jsou sedm pater vysoké a mají žluté stěny, červené sloupy a oranžové dlaždice. Věže spojuje s břehem klikatý most. Uvnitř chrámu jsou malby zobrazující Ksitigarbhu. V Tygří věži jsou obrazy dvanácti králů a třiceti paláců Jadeitového císaře a také obrazy Konfucia. Věže mají dvojité točité schodiště, po jednom pro stoupající a klesající návštěvníky, bohužel pro nás se ani jedno nedá použít. Fotíme alespoň vstupy do věží a pokračujeme kolem jezera dále.

Další památkou na jezeře jsou pagody jara a podzimu, které se nachází na jezeře před taoistickým chrámovým komplexem. Byly postaveny v roce 1953 rodem Chi Ming. Je to památka, která připomíná válečného světce Lorda Kuana. Každá ze dvou věží je vysoká čtyři podlaží a má osmiúhelníkový tvar. Před pagodami je socha Guanyin, bohyně milosrdenství, jezdící na drakovi. Podle místních legend se Guanyin jedoucí na drakovi objevila v oblacích a instruovala své následovníky, aby postavili její zosobnění mezi dvěma pagodami. Ten drak je skutečně impozantní a dokonce se dá celý projít, k naší smůle měl hubu i prdel zavřenou na petlici. Od pavilonů vybíhá do jezera dlouhý most, cca 120 metrový, na jehož konci je další pagoda Wuliting, nádherně nasvícená a s možností výstupu do prvního patra. Z mola vidíme další památku na jezeře, tak po zběsilém ukládání nul a jedniček pokračujeme.

Napřed ale malé občerstvení v nedalekém 7 eleven a pak svižná procházka k poslednímu chrámu na jezeře, kterým je Zuoying Yuandi. Tento je postaven v podobném stylu jako předchozí dva a zobrazuje obrazy z taoistické mytologie, včetně barevných draků a působivých válečných bohů. Stejně jako ostatní je vstup do tohoto chrámu zdarma. Celému chrámu kromě impozantní vstupní brány a širokého mostu vedoucího skoro až doprostřed jezera, vévodí gigantická socha taoistického boha, jehož jméno znamená Všemohoucí Bůh tajemných nebes. Je také známý jako Xuan Wua v Hongkongu jako císař severu a obvykle je představován bosý s jednou nohou na hadovi a druhou na želvě – dvou příšerách, které působily zkázu na Zemi a které si tento bůh podle všeho podmanil. Zase díky návštěvě ve večerních hodinách je hra barev vlastního chrámu a nasvícení okouzlující. Další megabajty dat zabrané v útrobách mobilů a další výzva. Na Druhé straně jezera se jakoby vznáší další osvětlený objekt, a tak i přes poměrně dost nachozených kilometrů zatneme zuby, a rozhodneme se jezero obejít.

Opravdu z posledních sil docházíme k chrámu Qing Shui, který je umístěný u jezera – nadživotní socha mistra Qing Shui se nachází na střeše chrámu a díky šikovnému nasvícení se tak z dálky zdá, že se vznáší nad jezerem. Chrám je až neuvěřitelně řezbářsky vyzdoben. Nejen dřevěné vyřezávané tradiční palácové lucerny zavěšené u hlavního chrámu, ale i nebeští draci, osvětlovací lampy, síťové stěny, oblouky, reliéfy v sochách, tabulky a síťová okna jsou vyřezány z čínského cypřiše a barva dřeva je stále původní a zachovaná. Chrám byl modernizován a je možné vyjet do pátého patra výtahem, tedy na terasu přímo pod sochou, odkud je za použití připravených schůdků výhled na celé Lotosové jezero. Ještě k Lotosovému jezeru, v období růstu a následně i květu lotosů, jsou všechny památky na vodě v podstatě obrostlé lotosem a voda jezera pod památkami není vidět, za nás to bylo bohužel bez lotosu.

Už docela vysílení pochodem kolem jezera použijeme starý dobrý Uber, a za necelých 200 Kč se přepravujeme do hotelu. Dáme se trochu dohromady a vyrážíme do nedaleké, na Googlu nalezené pizzerii s tím, že už těch asijských jídel bylo dost a chce to něco jiného. Pizzerie je 750 metrů od hotelu a v závěrečné části pochodu k ní, nás Google žene do temných uliček, a nakonec stojíme před mrňavou provozovnou, ze které vybíhá majitel s tím, že je mu líto, ale nemá místo. My ho ujišťujeme, že to nevadí, že počkáme a najednou hosté uvnitř nabízí, že se s námi podělí o místo, resp., že oželí jeden ze stolů, který zabírají, v náš prospěch. Ty lidé tu jsou skvělí. Rádi tu nabídku přijmeme, když nám majitel říká, že k pití má jen colu, ať si za roh skočíme do 7 eleven pro pivko a on zatím stůl nachystá. Cože?! Tak dobře, nabídku rádi přijímáme, a za chvíli jsme zpět s pivem a stůl je k dispozici. Z dostupné nabídky si vybíráme dva exempláře a čekáme, až se na nás dostane. Až později zjišťujeme, že pizzu kompletně zajišťuje pan majitel, který se stará o hosty, o lidi, co si přišli jen pro pizzu do krabice a do toho tu pizzu sám dělá. Když nám přistanou vybrané pizzy na stole, jsme v úžasu. Nečekali jsme žádný zázrak, ale to co nám bylo servírováno, je z říše snů. Tak lahodnou, vyváženou, křupavou, vymazlenou pizzu jsme naposledy jedli při našich toulkách po Itálii. Nevěřícně a s úžasem zbaštíme vše, co nám bylo poskytnuto a mezitím se podnik vyklidí, a tak se dáváme do řeči, a dozvídáme se, že pizzu se naučil “Carlos” dělat v době covidu, kdy ho to přes internet naučil jeho kamarád francouzsko-italského původu Andrea, krok po kroku. Nikdy nebyl v Itálii a vše má jen od Andrea. I proto se provozovna jmenuje Pizza Andrea. Zázrak, skládáme poklonu a s plnými břichy se vracíme do hotelu. Kupujeme pití v 7 eleven, jasně, že nějaké pivko a tak, ale taky vodu na ráno, neb se tu z kohoutku pít nedoporučuje, a jdeme odpočívat.

Nové ráno v novém hotelu, větším a možná i luxusnějším, i když nám ten z Tchaj-peje přirostl k srdci, těšíme se na snídani a jedeme výtahem do suterénu. Snídaňová restaurace je vpravdě o hodně větší, než ta poslední, a tak prozradíme zřízenci číslo pokoje a ten nás vede ke stolku pro dva. Ok, super, odkládáme naše tašky na doklady a vyrážíme na prohlídku nabídky. O moc více, než jsme dosud měli na snídani, tady není. Míchaná vajíčka jsou zase blbě udělaná a člověk si tu spečenou omeletu musí naporcovat, aby si vůbec mohl nabrat a nevytáhl obsah várnice celý, na fazole rovnou zapomenout, párky nikde, pečivo omezené na tousty, ne, takhle ne. Milovníci cizokrajného ovoce se přijdou na své, drsňáci, jako dvě asiatky u vedlejšího stolu, v klidu a s přehledem posnídají nudle s vepřovým kolenem, ale fakt to není, co od snídaně očekáváte. Ale jiný kraj, tak co, kdo chce, jídlo si najde. Káva taky nic moc a sladkou tečku si vyrábím toustem s máslem a jahodovou marmeládou.

Včera jsme zase atakovali 20 tisíc kroků a dnes jsme chtěli ubrat, i když nám bylo jasné, že to tak asi nedopadne, začali jsme v metru před hotelem, přestoupili na další linku, která nás dovezla do první z oblastí, kde jsme se rozhodli strávit dnešní “klidný” den v Kaohsiungu. Abychom ušetřili kroky, ještě jsme poskočili žlutou linkou, tedy klasickou šalinou o jednu zastávku, a vystoupili v uměleckém centru Pier-2. To je ten typ aktrakcí, který máme rádi. Vezmete nějakou opuštěnou nepoužívanou oblast a znovu ji vdechnete život, za pomoci umění, restaurací, shopů a atrakcí tak, aby se tam kdokoliv, bez ohledu na věk, našel a užil své. A to je přesně případ tohoto místa, které bylo původně opuštěným skladištěm, postaveným ze skladů v roce 1973. Díky vytrvalosti místních umělců byla oblast nakonec uvolněna a přeměněna na umělecké centrum, a postupně se původní sklady měnili ve výstavní síně, restaurace a obchody. Mezi budovami jsou různé umělecké instalace, a to celé podtrhuje impozantní pozadí výškových budov města v pozadí. Za zmínku rozhodně stojí i Great Harbour Bridge, který se nachází vedle uměleckého centra Pier-2, je prvním horizontálně rotujícím mostem na Tchaj-wanu a nejdelším rotujícím mostem napříč přístavy v Asii. Jeho horizontální pohyb lze dokončit do 3 minut, což je při jeho délce 110 metrů úctihodné. Byl konstruován tak, aby se přecházející lidé cítili jako na luxusní jachtě, a za nás to docela sedí. Akorát rotace probíhá v 15:00 a na tu jsme tedy fakt nečekali. Z celého komplexu přestavěných budov je tu ještě jedna, která stojí za zmínku, tedy skladiště u mola 2, jehož přeměna stále probíhá a hlavně od kterého po půlhodinách vyráží trajekt k blízkému ostrovu Cijin. Tady malá poznámka, pod tíhou zdrojů je tu často záměna C a Q, tedy Qijin i Cijin je to stejné, stejně jako dynastie Cing, Qing nebo u nás používaná Čching, prostě převod těch znaků na latinku není jednoduchý.

Milá paní u přístavu nám oznámí, že není třeba speciálních lístků a že zaplatíme až při nalodění. Super, to jsme potřebovali vědět, postavíme se ukázněně do fronty a deset minut se pečeme na přímém slunci v 31 stupních. Pak je celá fronta postupně vcucávána nevelkou lodí, která dorazila, a když dojde řada na nás, snažím se platit kartou. První nepříjemná taiwanka, kterou jsme potkali mě zjebe, že musím platit místní šalinkartou, tu nemáme nabitou na požadovaný obnos, ok, tak hotově. Tak prosím, vytahuji 1000 dolarů, abych zaplatil cestu pro dva za 160 dolarů, a dostanu pojeb, že ona tu není na to, aby mi vracela, a že máme smůlu. A nastal ten okamžik, kdy se v chrámu taiwanské lodi, u mola 2 v Kaohsingu, ozvala hlasitá a velmi jaderná čestina, která nemilou paní i s celou lodí a zcela jasně poslala do temných míst a to tak, že i taiwanec musel pochopit, co bylo řečeno. Pečeme se na slunci a pak kvůli drobným mě nějaká pipina, co to dotáhla na ježdění trajektem, pošle někam, vážně? Odcházim z lodi s tím, ať si Taiwan, ostrov i loď strčí do prdele a Maki mě z toho následující půl hodinu dostává. Kdyby ta pipina netlačila, ty drobné bych dohromady dal. Nechci s tím mít nic společného a za necelou půl hodinu se situace opakuje, platí Maki a konečně se přesouváme na ostrov.

Ostrov Cijin tvoří vlastně nejmenší okres města Kaosiung, je sice spojený s pevninou na jihu silnicí, ale hlavní ulice, tradiční, žrádlo a obchody je na severu ostrova, kam jezdí trajekt. Mimo to nabízí i pěkné pláže s černým pískem, a to co zajímalo nás, na severu s majákem, zbytky pevnosti a tunelem pod horou Cihou, který umožňuje projít až na severní pobřeží pod horou. Ale popořádku, vystupujeme z té pitomé lodi, a jdeme uličkou jídla a obchodů. Je tu poměrně velká nabídka mořských potvor a už je čas na oběd, a tak se u jedné provozovny zastavíme a hned je u nás přívětivý pikolík, ať si ukážeme, co nám mají připravit. Maki se s tím nepárá a ukazuje na humra. Toho následně převáží a já považuji za nutné zkontrolovat jejich představu o ceně, bylo to 2 800 dolarů. Ok, jako pro svou ženu všechno, ale mám taky hlad, tak to zkusíme znovu a lépe, toto nebyla ta správná cesta. Nakonec přeci jen objednáváme čerstvé mušle, krevety, chobotnice, nudle a nějakou zeleninu, co nám nic neříkala (dohledáno, hořká okurka, nebo taky hořký meloun, botanicky tykvoř hořký). Hodujeme, a i když to nebyla běžná cena za jídlo pro dva, rozhodně to stálo za zážitek a ty čerstvé suroviny. Pak už nasyceni vyrážíme směr sever ostrova.

Začínáme již zmíněným tunelem, který vznikl jak jinak za vlády Japonska, a byl vytvořen pro vojenské účely. Dnes má prkennou podlahu a je vyzdoben malbami s 12ti souhvězdími a vylepšen osvětlením, které ale podlehlo času a evidentně tomu, že se o něj nikdo nestará, a tak to svítí jen někde a asi i někdy. Procházíme tunel a na druhé straně hory, kde je otevřené moře, sledujeme velkolepou podívanou, v podobě obrovských vln bijících do strmých vápencových stěn a vytvářejících velkolepou podívanou v gejzírech oceánské vody. Pokračujeme po cestě a obejdeme celou horu, ok, tak hůrku, a dostaneme se zpátky na jižní stranu, odkud vede strmá cesta k majáku a pak od majáku ke zbytkům pevnosti. Historie majáku i pevnosti je na internetech, pro nás je důležité, že jsme se sem vydrápali, viděli fakt velkou loď opouštějící přístav a nakonec se sesypali zpět z pevnosti dolů a vyrazili zpátky k přístavišti.

Tentokrát jsme ale schválně nenastoupili na trajekt s nepříjemnou taiwankou, ale použili jiný, který nás odvezl do poslední oblasti, která byla dnes v plánu, okresu Gushan. Ten sousedí s dvěma přechozími a má taky tunel. A to sice tunel Sizihwan, který byl původně postaven, no hádejte, správně, Japonci, kteří ho dokončili v roce 1933 a pojmenovali Kotobuki-yama. Během druhé světové války byl tunel používán jako úkryt pro ochranu před bombardováním Spojených států. Na počátku devadesátých let minulého století vláda města Kaohsiung renovovala střední část tunelu a 9. dubna 2004 byl tunel vládou města prohlášen za historickou památku. V roce 2017 prošla část tunelu rekonstrukcí a přední části terénními úpravami. Fakta, tunel je 260 metrů dlouhý, 6 metrů široký a 3,6 metrů vysoký. Nově otevřená tajná část tunelu má tvar U a je dlouhá 100 metrů, dokáže pojmout až 2 150 lidí najednou. Má koupelnu, ubytovnu, elektřinu, ventilační systém a zdroj vody. My jsem tunel použili jen proto, abychom se rychle dostali pěšky na pobřeží, odkud se každý den pravidelně sleduje západ slunce v oblasti Sizihwan sunset. A skutečně, lidí tu bylo více než dost, stovky skůtrů a aut, ale stejně jsem měli všichni smůlu, slunce asi 15 minut před oficiálním západem zalezlo za mraky a už se neukázalo. Ale i tak si naše nohy odpočinuly bez mála hodinovým čekáním, a to bylo plus proto, abychom je použili na poslední misi.

Bylo nutné dojít zpět tunelem až k místu, kde naše dnešní putování začalo, respektive, kde jsme v rámci šetření nohou nastupovali do místní šaliny. Tentokrát jsme nastoupili na opačný směr a po půl hodině vystoupili a šli dalších 10 minut k utajované prodejně zahřívaného tabáku, kde jsme zase provedli nějaký ilegální nákup pašovaného zboží z Japonska. U vedlejšího McDonaldu jsme koupili kontrolní vzorek cheeseburgeru, tady ho mají i s nápojem za 50 dolarů, tedy za 35 českých korun, chutná stejně, jen tu bulku fakt neumějí. Ale zase ten nápoj v podobě studeného neslazeného čaje byl luxusní. Pak dvě stanice metrem k hotelu, nákup v 7 eleven a po bez mála 23 tisících krocích v pekelném teplu konečně na hotelu, sepsat zážitky a vyspat na zítřejší cestu do oblasti Sun Moon Lake.

[Show as slideshow]

O čem si dnes přečtete. Pojedeme autem, hodně toho nachodíme, uvidíme něco nečekaného, zachrání nás 7 eleven, budeme ochutnávat, dáme si meníčko, užijeme si smrad a zrušíme zítřejší cestu. Ranní plán vypadnout kolem půl deváté se samozřejmě nepovedl. Počasí nás donutilo připnout nohavice a z kraťasů tak udělat kalhoty a dokonce vytáhnout mikiny. A tak jsme po dalším snídaňovém experimentování vyráželi s půlhodinovým zpožděním. Ještě po cestě v metru jsme psali do půjčovny, že jsme na cestě, ať s námi počítají. A skutečně, náš dočasný čtyřkolový parťák stál před půjčovnou, připraven vyrazit. Po zevrubném prozkoumání zjišťujeme, že se jedná o Yaris Cross v té, ale úplně nejzákladnější výbavě i barvě, tak že nemáme ani klasickou zásuvku USB, jen v nezbytném ohyzdném tabletu je vstup pro připojení telefonu přes USB-C. Chlapík, ten stejný jako včera, nám auto předává a ptá se nás, zda chceme systém přehodit do angličtiny. Tak jasně že chceme, ten rozsypaný čaj fakt nedáváme. Chvilku prolézá menu, pak řekne “bloody machine” a nic nepřehodí a řekne nám, ať si na to přijdeme sami. Ani on se v tom rozsypaném čaji nevyzná. Ok, nevadí, až seženeme správný kabel, rozchodíme Android auto a bude to jedno. I když je zarážející, že nové auto (má najeto necelé tři tisíce km), nemá bezdrátové připojení pro Android auto. Inu základní výbava. Každopádně má to čtyři kola, volant, plyn, brzdu a automatickou převodovku, více nepotřebujeme a vyrážíme. Maki naviguje a první její příkaz je udělat na nejbližší křižovatce U-turn. To nedávám, ale odvážím se na další, a už jedeme správným směrem. Vymotat se z centra města chvíli trvalo, ale jedeme s městem za zády vstříc prvnímu cíli, kterým je Yehliu Geopark.

Yehliu je asi 1 700 metrů dlouhý mys na severu Taiwanu (cca. 40 km od Tchaj-peje), tvořený horou Datun, sahající do moře. Při pohledu shora prý vypadá jako obrovská želva nořící se do moře. Proto se také nazývá „Želva Yehliu.“ Protože skalní vrstva mořského pobřeží obsahuje pískovec a podléhá mořské erozi, zvětráváním a za pomoci pohybu vln se zde vytvářejí zvláštní scenérie, skládající se z mořských příkopů/děr, skal ve tvaru svíčky a skal ve tvaru hrnce a podobných přirovnání. Některá takto vytvořená díla přírody mají představovat například Queen’s Head, Fairy’s Shoe, Candle, Bean Curd, Dragon Head a další. Jako tu představivost musíte mít ale hodně velkou. I tak toto zpodobnění láká davy, ale opravdu davy turistů, kteří jsou ve velkém převáženi autobusy před vstup, kde si pro jistotu u všudepřítomných prodejců nakoupí různobarevné pláštěnky, a v těch pak pózují u jednotlivých pochybných soch vytvořených přírodou. Že ty pláštěnky nepotřebují (pokud by tedy nepršelo), neřeší. Vypadají šťastně, narozdíl od nás, když se mezi nimi musíme prodírat. Je tu ještě socha Lin Tien Jane na památku jeho statečnosti, kdy se při pokusu zachránit tonoucího studenta sám utopil. Nechci jeho odvahu zlehčovat, ale vlastně nikomu nepomohl a jen zvýšil počet obětí. To je spíše na Darwinovu cenu a ne na sochu, ale to je čistě subjektivní pohled. Poslední nemalá část mysu je přístupná po docela prudkých schodech, kterých není zrovna málo, a to většinu těch lidí v barevných pláštěnkách, nebo těch pipin, co se fotí se šutry a udělají u toho devadesát různých ksichtů, prostě odradí. Podle plánku, který Maki vzala u vchodu, jsme věděli, že je možné vylézt až k majáku na nejvyšším místě mysu a pak dále na vyhlídku, hrdě nazvanou observatoř. Ale bylo to fakt pořád do kopce. Samozřejmě jsme nejvyšší místo pokořili a došli až nakonec mysu, kde nás čekalo nečekané. Přímo pod útesem byla (a pořád je) napůl potopená loď, která převážela jeřáby na kontejnery a tajfun z minulého týdne ji nahnal přímo na mys. I když existuje teorie z médií, že tam byla záměrně navedena, ale to je na další zkoumání a prověřování.

Po opuštění geoparku jsme skočili do nejbližšího 7 eleven ve městě Yehliu, který nebyl daleko od vstupu do atrakce, za jediným účelem, sehnat kabel s koncovkami USB-C. Na Taiwanu je řetězec hustě rozšířen, máme jednu prodejnu asi 50 metrů od hotelu, a vyřídíte zde vlastně vše, co potřebujete. Nakoupíte jídlo, pití, drogerii, elektroniku, zaplatíte parkovné, dobijete kartu na metro a nebo se přímo v prodejně prostě najíte něčeho teplého. A kabel 2xUSB-C, samozřejmě měli, navíc značkový Philips, paní nám ho ochotně odemkla (byl zajištěn proti turistům, tedy vlastně proti krádeži) a my jsme konečně mohli zprovoznit Android auto, aby Maki nemusela držet mobil v ruce. Pravda, má příjemnější hlas než ta pipka v navigaci Google, ale je tu přece na užívání si výletu a ne na navigaci. Než jsme odjeli, prošli jsme ještě místní provizorní tržnici, která tu evidentně vyrostla jen pro ty hordy turistů, co je sem vozí, a něco málo jsme ochutnali, párek v těstíčku, což není nic světoborného, a pak velmi malé rybky, které rozříznou, vyvrhnou, roztáhnou a usuší a pak je smaží na oleji. Máme jich nemálo sebou, tak je budeme konzumovat ještě dlouho. Při příjezdu jsme byli nuceni zaparkovat na placeném parkovišti. To tu probíhá tak, že při vjezdu vám automat vydá žeton a pak vás závora vpustí dovnitř. A než odjíždíte, vhodíte žeton do pokladního automatu, ten si řekne o příslušnou částku a po zaplacení vypadne žeton zpět. Ten pak při odjezdu vhodíte do kasičky u závory a ta se vám následně otevře. Jednoduché, funkční. My měli zaplaceno, a tak nás žeton osvobodil ze sevření parkoviště a vydali jsme se na nedalekou ani ne tak atrakci, jako zajímavost.

Nedaleko Yehliu jsou u pobřeží k vidění pozůstatky tzv. projektu Futuro house. Jedná se o kulaté, prefabrikované domy navržené finským architektem Matti Suuronenem na konci 60. let. Tvarem připomínají létající talíř. Tyto a další varianty plážových domů, až na výjimky opuštěné a zdevastované, jsou zde k vidění a jedná se o docela profláklé místo, nebyli jsme jediní, kteří fotili a procházeli tyto pozůstatky dobré myšlenky, které doba a čas nepřáli. Historie celého projektu Future house je k dohledání víte kde, pokud máte zájem.

Další zastávkou na severním pobřeží je vodopád Shifen. Jde o vodopád nacházející se v okrese Pingxi, na horním toku řeky Keelung. Celková výška vodopádů je 20 metrů a má 40 metrů na šířku. Pozemek obklopující vodopád byl dlouhou dobu soukromým pozemkem a soukromá společnost vybírala od návštěvníků vstupné. V roce 2014 oddělení cestovního ruchu města New Tchaj-pej získalo pozemky kolem vodopádu a vytvořilo městský park a umožnilo vstup do parku zdarma. Otevírací doba parku od 9:00 do 17:30, my dorazili hodinu před zavíračkou. Od snídaně jsme kromě párku v těstíčku a sušených smažených ryb nic nejedli, tak jsme využili toho, že v návštěvnickém centru (které je mimochodem opravdu hnusné) nabízeli nějaké jídlo a objednali si u chlapíka za pultem špagety něco jako carbonara a něco jako kari s rýží, bonusem byl v ceně teplý nebo ledový čaj. Ten stejný chlapík nám jídlo připravil i donesl, a nebyla to zrovna mňamka, spíše takové klasické hospodské meníčko, neurazí, nenadchne, je to teplé, dá se to pokousat a moc to nestojí. S plnými žaludky jsme vyrazili na Shifen Falls Walk, tedy cca 4 kilometrovou trasu k vodopádu a zpátky a co myslíte. Zase hromada turistů, zase pipky s ksichtama, prostě děs. Jediným plusem bylo, že se to na té délce přece jen trochu roztahalo, a tak jsme mohli využít našeho umění focení fotek bez lidí, stojíce v davu. Walk začínal u návštěvnického centra zavěšeným mostem, pokračoval k železničnímu mostu, vedle kterého byl další zavěšený most, na který bylo třeba vystoupat po schodech, po jeho přejití zase sestoupat a pak už jen po rovině do prostoru vodopádu, kde se zase nabízeli cetky, jídlo a pití. Vlastní vodopád ušel, jen ho vyfotit bez lidí byl nadlidský úkol, ale jak je uvedeno výše, už jsme v tom dobří, tak se něco málo povedlo. Po cestě zpátky jsme nakonec neodolali, a zastavili jsme se u stánku, kde velmi milá paní nabízela taiwansku specialitu, bakkwa, sušené vepřové marinované v různých omáčkách. Ochutnali jsme ze tří nabízených variant a jedna nás natolik zaujala, že mi ztěžknul batoh, a tak máme kromě sušených ryb i tunu sušeného vepřového. A když ta milá paní viděla naše nadšení z jejího produktu, tak nás na cestu zpět vybavila zdarma dalšími vzorky, které jsme pak konzumovali při návratu k autu. Když jsme dorazili na parkoviště, už byla vlastně tma. Placené parkoviště zde šlo ještě technologicky dále a při vjezdu nevydalo žeton, ale jen otevřelo závoru a před výjezdem bylo nutné do platebního automatu zadat RZ vozidla a na základě toho pak zaplatit. Jde to i bez těch umělých žetonů. Po dalších čtyřiceti minutách jízdy, po klikatých cestách této oblasti, občas zpomalené toulavými psi a kočkami, které kličkují před autem, a když už to vypadá, že si zadriblují o podvozek, v poslední chvíli uhnou z cesty, dorážíme do poslední dnešní destinace.

Naše “must see” destinace byla Jiufen, bývalé hornické městečko ve strmém kopci, které proslulo těžbou zlata, objeveného za vlády dynastie Qing. Těžba se naplno rozběhla, jako všechno na ostrově, v první polovině 20. století, kdy byl Taiwan pod nadvládou Japonska. Vliv Japonské architektury je vidět dodnes na okolních stavbách, a hlavně na taoistických a buddhistických klášterech. Zaparkovali jsme zkušeně za pomocí žetonu na jednom z mnoha mini parkovišť, kde bylo místo, což vzhledem k pozdní odpolední hodině nebyl problém. A pak jsme začali stoupat po nepočítaně strmých schodech, až k vyhlášené ulici Old street, kde panovala velmi živá atmosféra. Ulice se kroutí mezi domky a zdá se, že nekončí. Najdou se zde obchody s různým sortimentem, a hlavně vám do nosu vlítnou pestré vůně a aroma z každé strany. Kdo vyhledává gurmánské zážitky, tak Jiufen je to správné místo. Dá se zde ochutnat vážně všechno – grilovaní hlemýždi, smažené bedle, sépie, krevetové kuličky, chobotnice, typická naložená vajíčka v sójové omáčce, ale i čerstvé ovoce – dragon fruit, passion fruit, mango, ananas, různé cukrovinky, prostě tisíce chutí. No a ti největší labužníci si mohou pochutnat na vysoce fermentovaném kvalitním tofu, “stinky tofu”, tedy jednoduše smradlavém tofu. Kromě zažití této výjimečné ulice, obzvláště za tmy, kdy hraje všemi barvami, díky pestrému osvětlení, jsme chtěli právě “stinky tofu” ochutnat. Ten nezaměnitelný zápach vás opravdu knokautuje a hned víte, že někde poblíž to musí být. Objednáváme si nepikantní variantu, kterou nám servírují v místní provozovně. Odvážně se pouštíme do zapáchajícího pokrmu a zjišťujeme, že největší podíl na puchu má zelí, tofu není moc cítit a ani nemá extra chuť, a horký nálev, ve kterém je to celé servírováno, je až lahodný, ale těžko ho s něčím srovnávat. Spokojeni s tímto nevšedním zážitkem pokračujeme dále ulicí k druhému milníku, kterým je čajovna, kde si chceme dát vyhlášený „oolong tea“ (je to typ čaje, něco mezi zeleným a černým), který je shromažďován v okolních horách. Čím blíže jsme čajovně, tím houstne počet lidí, až se dav úplně zastaví a my s hrůzou zjišťujeme, že je to právě v obrovské frontě do čajovny. Vzdáváme to a boční uličkou prcháme před davem, vracíme se oklikou zpátky na Old street u nám známe vůně, a míříme trochu zklamaní zpět k autu. “Stinky tofu” jsme dali, čaj třeba příště, i tak považujeme misi za úspěšnou, sedáme do auta a vracíme se do hotelu.

Cesta zpět proběhla bez problémů, až v ulicích Tchaj-peje doprava zhoustla, ale řidiči jsou zde ohleduplní, a když potřebujete změnit pruh, stačí dát znamení a rádi vás pustí. Nakonec zajíždíme do hotelových garáží v přízemí hotelu, kde má jeden zaměstnanec stálou službu, a prostě sedí a čeká, až někdo přijede, dá mu kartičku výměnou za klíče od auta a auto sám zaparkuje. Při odjezdu mu zase vrátíte kartičku a on vám auto vyparkuje. To jsme měli v plánu na zítřek, s tím, že navštívíme soutěsku Taroko na východě ostrova, ale letošní zemětřesení místní treky zdevastovalo, a co zbylo, tajfun z minulého týdne dorazil. Soutěska je prostě zavřená. Tak po již tradiční večerní návštěvě 7 eleven sedíme v hotelu, sepisujeme zážitky a vymýšlíme náhradní plán na zítřek, s jeho naplněním vás seznámíme zase příště.

[Show as slideshow]