|
|
Tak, a je to tady. Poslední kompletní den v Japonsku. Bohužel, schovívavost počasí jsme včera vyčerpali, tak že dnešní zážitky, výhledy i fotky budou cenzurovány mírným deštěm, vydatným mrholením, nebo minimálně šedou oblohou. Ale na to jsme připraveni, a po snídani, jasně že vydatné a s výhledem na řeku Kanda, rozbalujeme své nepromokavé bundy, a skoro jako jediní vyrážíme na metro bez deštníků. Jedeme od nás, z Akihabary vlakovou linkou Yamanote na stanici Ueno. Ueno není jen stanice, ale i čtvrť, velký park a zoologická zahrada. V parku pak sídlí třeba Národní muzeum západních umění, Národní muzeum vědy a přírody, nebo Tokijské národní muzeum. To posledně jmenované bylo cílem naší návštěvy.
Z vlaku v docela vydatném dešti se sklopenými hlavami míříme přes park ke vstupu do muzea, s bláhovou představou, že do muzeí se moc nechodí, bude tam klid a hlavně nezmokneme. Bohužel stejný nápad mělo asi dalších 200 lidí, kteří tvořili řízenou frontu na vstupenky. Ačkoliv se vstupenky vydávaly u čtyř přepážek a tří automatů, ve frontě jsme pobyli asi čtvrt hodiny, vtipně chvíli pod střechou a chvíli na dešti, podle toho, jak se celý had lidí pohyboval po vytyčené trase. Nakonec jsme se zařadili do fronty na automat s tím, že před námi byly čtyři dvojice. Pravděpodobně je neskutečný problém přepnout automat do angličtiny, zvolit si ze tří nabídek, na co chci lístek, pak na další obrazovce nastavit počet lístků, zvolit způsob platby, mávnout mobilem nebo kartou a počkat, než vypadnou lístky. Pro někoho neskutečně složitý problém, a tak čekáme dalších deset minut, než se dostaneme k automatu, který za půl minuty opouštíme i s lístky. A jdeme do další fronty na vlastní vstup, která je ale poměrně rychlá, jen nám ty dlouze vystojené a zaplacené lístky zřízenec hned utrhne. Už by to měl někdo vymyslet nějak jinak. Vlastní muzeum nabízí ve dvou patrech historii Japonska a i přes nápor návštěvníků není nějak moc přeplněné, a tak je prohlídka příjemná, místy i zajímavá, a překvapivě i dlouhá.
Po prohlídce míří naše kroky v kalužích před muzeum, kde probíhá takový malý, zmáčený, korejský festival. Jako na všech festivalech někdo vystupuje na malém pódiu, a zbytek je o žrádle a pití. A tak procházíme desítky stánků a nakonec si u třech kupujeme něco malého k jídlu a při odchodu pak ještě churros do ruky. Proč korejský festival nabízí jídlo původem z Latinské Ameriky neřešíme. Pak nás přepadne chuť na kávu, kterou nám vyřeší v blízké Ueschima Coffee. Než dosrkáme kávu, déšť ustane, můžeme tedy pokračovat zpět na stanici Ueno, odkud zelenou linkou Yamanote po sedmi stanicích vystupujeme ve čtvrti Minato.
Naším dalším cílem je ikonická Tokijská věž (Tokyo tower), postavená v roce 1957, která byla až do roku 2010 nejvyšší stavbou Japonska. Překonala ji až Tokyo Sky Tree, kterou jsme také navštívili. Design věže je inspirovaný Eiffelovou věží v Paříži, a i když je o 8,6 metrů vyšší, než její pařížská předloha, váží o 3 tisíce tun méně. A hlavně je natřená kombinací oranžové a bílé barvy (kde už jsem to jen viděl, á mezi smajlíky na sociálních sítích, je přece Eiffelova věž této barvy, správně, ale nejedná se o pařížskou verzi, je to opravdu ta tokijská varianta). Nemáme v plánu vyjet na vyhlídku, ale u vchodu není ani noha a lístky jsou, tak neváháme a výtahem jedeme “hodit čučku” z výšky 150 metrů. A i přes nic moc počasí je docela dobrý výhled, o patro níže jsou prosklené části podlahy, kde se lidé fotí v různých polohách, my tradičně fotíme své boty proti sobě. Po návratu na zem vybíráme směr metro a po cestě k němu děláme fotky věže, jak se nám postupně s větším odstupem dostává celá do mobilních objektivů.
Nasedáme na linku Oedo a jedeme do stanice Shiodome, kde přestupujeme na speciální linku Yurikamome, pojmenovanou po rackovi chechtavém (ano správně, japonsky Yurikamome). Jedná se o automatizovanou (chápej, že bez strojvůdce) transportní linku, která zprostředkovává dopravu mezi pevninou a uměle vytvořeným ostrovem Odaiba.
Vlastní umělý ostrov je tak trochu technickým i finančním zázrakem. Původně to bylo pár umělých ostrovů, které měly chránit Tokio před útokem z moře (v roce 1853). Nyní je to megaostrov, na kterém žije přes 100 tisíc lidí, a také populární nákupní a zábavní místo, jak pro obyvatele Tokia, tak pro turisty. Mezi zdejší hlavní atrakce patří netradiční budova televizní studia Fuji TV, obchodní mega centra Decks Tokyo Beach a Aqua City, Benátkami inspirované obchodní centrum Venus Fort, Zepp Tokyo, jeden z největších tokijských nočních klubů a třeba Daikanranša, jedno z největších obřích ruských kol na světě. Za zmínku stojí i Duhový most spojující Odaibu s centrem Tokia.
A právě po Duhovém mostě jezdí i linka Yurikamome. Aby se vlak dostal z úrovně země k Duhovému mostu, udělá smyčku o 270 stupních, která poskytuje panoramatický výhled na pevninskou část Tokia i Odaibu. Nemáme na ostrov celý den, navíc je fakt hnusně, tak se soustředíme jen na dva turistické cíle. Prvním je Socha svobody. Ano, ta Socha svobody. Tato bronzová socha váží přibližně devět tun a tyčí se na podstavci ve výšce 11 metrů. Její vytvoření bylo uznáno Francií a její tvar byl převzat ze Sochy svobody v Paříži. Je replikou zmíněné sochy a byla vyrobena ve Francii ve slévárně Coubertin. Nechala ji vytvořit Rada pro městský rozvoj oblasti Tokia Waterfront a darovala ji prefektuře Tokio. Druhým cílem je de facto zase socha, tentokrát ale moderní z roku 2017, a to socha jednorožce Gundam. Kdo vidí růžovou a bílé koně s rohem, tak se může zase vrátit na zem, protože se jedná o sochu Unicorn Gundam v životní velikosti a jedná se o plnohodnotnou sochu RX-0 Unicorn ze série Gundam od Unicorn1. Taky nám to nic neříká, ale ta socha je fakt hustá a je jedno, jestli znáte seriál nebo hru. Krátce navštívíme oficiální shop Gundam, ale nic nám to neříká, a na chvíli mrkneme i do přízemí obchodního domu DiverCity.
A pak zpátky na konečnou unikátní dráhy Yurikamome a odtud metrem v pravé tokijské špičce, prostě pátek večer, není nutno se v metru držet, i ven z vlaku vás dav bez problémů vytlačí, a pak se rvete zase zpátky, a to se opakuje na každé stanici. Ale nakonec se dopravíme zpět do hotelu. Po krátké pauze vyrážíme do okolních ulic najít nějaký podnik, který nebude obsazený pracujícími, kteří každý pátek slaví, asi že přežili další pracovní týden, nebo že ten týden právě skončil, nebo paří jen tak. Je jich všude plno, ale nakonec najdeme skoro prázdný rodinný podnik, kde jsou jen tři postarší pracující a obětavý majitel, se kterým je sice těžká dohoda, ale snaží se on, snažíme se i my, a nakonec toho snažení dostáváme v podstatě nějaké jídlo, které je ale chutné a spolu se studeným pivem nám ukončuje poslední večer v metropoli. Dál už klasika, něco na večer v Aeonu, a do hotelu strávit poslední noc v Japonsku.
Dnes jsme původně zamýšleli navštívít jezero Kawaguchiko s výhledem na horu Fuji, ale den předtím jsme zjistili, že již nejsou lístky na běžné spoje. Tak Maki objednala zájezd přímo z Tokia, ale ten nám včera večer zrušili pro malý zájem. Tak jsme se rozhodli, že se výletu nevzdáme, a zvolili jsme destinaci Hakone. Za tím účelem a v rámci urychlení jsme pořídili další jízdenky na Shinkansen, z Tokya do Odawary, vstupní brány do Hakone. Upřímně, netušili jsme, do čeho jdeme, ale vidina prožití dne mimo hlavní město nám stačila.
Jak jinak, než po vydatné snídani jsme vyrazili na Googlem doporučený spoj, který nás po pár stanicích dostal k Shinkanzenu na Tokio Station, který tentokrát nebyl náš oblíbený Nozomi, ale Kodama. Vlak 715 jel přesně podle řádu, a tak za půl hodinky už stojíme na peróně v Odawaře. Zde si kupujeme, zcela zbytečně, dvoudenní Hakone freepass, který existuje jen ve dvou nebo tří denní verzi. Nám by postačovala denní. Co pass přináší, no popravdě jsme to úplně netušili, ale prý dopravu po celém Hakone regionu. A v zásadě zde, začal náš mnohaprostředkový přesun po Hakone. Tak že si to pojďme shrnout, s vědomím, že jsme do Odawary dorazili za použití výtahu (z hotelu), pěškobusu, metra a Shinkansenu. A teď jak to bylo dále.
První dopravní prostředek byl “běžný” courák, který nás dopravil z Odawary do Hakone-yumoto. Odtud jsme spolu s ostatními cestujícími byli řízeně přesunuti k místní speciální lokálce, pardon horské železnici, Hakone Tozan Line. Jde o speciální trať, která stoupá z nějakých 140 metrů do výšky 541 metrů a vzhledem k tomu, že železnice může stoupat jeden výškový metr na 12,5 metru železnice, používá tři serpentiny, aby mohla takovou výšku vystoupat. Serpentin znamená, že vlak zastaví, strojvedoucí přejde na konec vlaku, který tím povýší na předek, přehodí výhybku a pokračuje v jízdě. To po cestě praktikuje třikrát, a za bezmála třičtvrtě hodiny nás horský vlak vyklopí ve stanici Gora.
Tam je to jak Disneylandu, hned dav vypadávající z vlaku ženou na další dopravní prostředek. My samozřejmě rebelujeme, dáme IQOS pauzu, toaletu a až pak se zařadíme do fronty na další prostředek, kterým je lanovka. Hakone Tozan Cable Car je v podstatě lanovka na Petřín, jen má místo Nebozízku více zastávek a je trochu delší, konkrétně 1,2 kilometru. Ta nás vyveze do výšky 761 metrů, kde se situace opakuje a my jsme naháněni jako skot do další ohrady, tentokrát fronty na visutou lanovku Hakone (Hakone ropeway).
Visutá lanovka, tedy kabinová lanovka, kde kabina pojme 18 cestujících, má celkovou délku čtyři kilometry, kam až nás zaveze probereme později, my stoupáme na prvním úseku dalších výškových 757 metrů a před mezistanicí se nám otevře přímý a naprosto úžasný výhled na sopečné údolí Owakudani. Naskytne se nám pohled na aktivní sirné vývěry a páru z horkých pramenů a než se stačíme pokochat, vystupujeme na mezistanici ve výšce 1044 metrů. Obdivujeme údolí z vyhlídek a pak si jdeme koupit místní specialitu, černá vejce, tedy vejce natvrdo vařená v sirných pramenech. Vejce se nejprve ukládají do speciálních drátěných košů, které pracovníci potápí do přírodních sirných pramenů, jejichž voda obsahuje vysoké množství síry a železa. Při vaření, které trvá přibližně 60 minut, se skořápka zbarví do černa, chemickou reakcí mezi sirovodíkem a železem. Poté se vejce nechávají dalších 15 minut v páře, aby dosáhla dokonalé konzistence. Přestože mají neobvyklý vzhled, uvnitř se nijak neliší od běžných natvrdo vařených vajec – snad jen kromě silnějšího sirného odéru. A traduje se, že jedno takové vajíčko vám prodlouží život o sedm let. Tak pro jistotu sežerem oba dvě vejce a pokračujeme kabinovou lanovkou až na konečnou u jezera Ashi.
Jsme u nádherného jezera a jediné, co nám po celé cestě chybí, je pohled na horu Fuji, která je schovaná za mraky. Na chvíli sice vykoukla na lanovce, ale to byl jen okamžik, kdy byl vidět krátce jen vrcholek hory. Jako splněno máme, protože při přesunu do Tokia jsme v Shinkansenu měli za příplatek okna na správné straně a Fuji jsme zahlédli, ale i tak, s jezerem by to bylo lepší. Ok, zpět k jezeru, jedná se o kráterové jezero, které leží podél jihozápadní kaldery hory Hakone. A po jezeře pluje spousta výletních lodí, a na jednu z nich, rádoby pirátskou, vícepatrovou, dieslovou, nás opět nahání a plujeme na druhý břeh jezera. Cesta je fajn, ale pořád tomu něco chybí, až při přistávání na mezi zastávce se to stane. Mraky se rozestoupí a my máme možnost asi deset minut vidět horu Fuji, tedy její vrcholek, v celé své kráse. Než přistaneme ve finální stanici, nebe se zavře a je po všem. Prostě zázrak a Japonsko se s námi rozloučilo, z pohledu přírodních krás, s velkou grácií.
A teď zpět. Tak čím jsme ještě nejeli, a jó, tak teď autobusem zpět do Odawary, kde je na nástupišti k dispozici speciální Romance vlak, který jede do Tokia. Tam v automatu kupujeme lístky a máme vystaráno, za 100 minut jsme na stanici Shinjuku station. Tam nejdeme bezhlavě na další spoj, ale mrkneme ven, protože je zde ke shlédnutí reklamní promítání, které je většinou ve 2D, ale mezi reklamami je za hvězdu 3D kočka. Chvilku na tu úchylárnu koukáme, a pak složitě hledáme cestu na další spoj k hotelu. Ale podaří se, a tak cestování různými dopravními prostředky ukončuje oblíbená kombinace, kterou jsme i začínali, tedy metro a po pár krocích (a tradičním nákupu) výtah do hotelu.
Dnešek jsme se rozhodli věnovat Tokiu, resp. nakupování a obchodům v Tokiu. Ne, že bysme chtěli zkoupit celé Tokio, mně osobně tu nic za útratu nestojí, ale spíše navnímat, jak to tu chodí, jaké zboží a kde se nabízí. Aby to nebylo tak fádní, ráno po snídani jsme sice vyrazili do obvodu Shibuya, ale naše první kroky z metra nevedli za nákupy, ale na vyhlídku Shibuya sky, která je na střeše mrakodrapu Shibuya Scramble Square, napojeného na snad prý nejvytíženější vlakovou stanici světa Shibuya. Jako cvrkot tam byl veliký i díky tomu, že se celá oblast v rámci několika letého plánu přestavuje, a přestavba má být ukončena v roce 2035.
Zpět k výhledu z výšky 229 metrů, kam jsme se dostali výtahem (na den dopředu zamluvené vstupenky) a zbytek jezdícími schody, které jsou otevřené po obvodu budovy. Počasí nám přálo, a tak jsme měli další parádní výhled na Tokio a hlavně celou oblast Shibuya, včetně ikonického a prý na světě nejrušnějšího přechodu, podle kterého se to tu vše jmenuje, tedy Shibuya Scramble Crossing. Po návratu z vyhlídky na zem jsme si přechod osobně prošli a musíme konstatovat, že jsme čekali něco o mnoho rozsáhlejšího. Možná za to může probíhající přestavba, ale přechod nám připadal docela malý a nezajímavý. Na různá doporučení jsme pohled na přechod zkontrolovali ze Starbucksu, který sídlí v jedné budov kolem přechodu v 1. patře, ale ani to náš názor nezměnilo.
Prošli jsme pár ryze obchodních uliček v okolí přechodu a pak naše kroky zamířili do vyhlášeného obchodního domu, který je součástí řetězce diskontních obchodů, Don Qujiote Co. Obchodní dům vezmeme přes výtah z vrchního patra, a postupně scházíme dolů a prohlížíme si nabídku, vyhýbáme se nespočtu zákazníků, žasneme nad nabídkou a výrobky, na které u nás nejsme zvyklí, až se nakonec s pár cetkami ocitáme zpět před obchodním domem. To se nedá popsat, to je potřeba zažít. A my to máme za sebou a je čas oběda, tak toho využíváme a najdeme restauraci s čepovaným pivem a s jídlem, se kterým jsme ještě neměli tu čest. Dáváme si curry & hayashi a omelet rice, oboje v zásadě stejné, postavené na rýži, hovězím na curry a hovězim na černém pivu, v případě omelety doplněno právě tou omeletou.
Po výtečném obědě padne rozhodnutí navštívit docela zvláštní showroom značky Nissan, Crossing Cafe, který se nachází ve čtvrti Ginza. Pomocí stejnojmenné linky se tedy přesouváme na stanici Ginza, kde vystupujeme a po pár metrech máme showroom před sebou. Není to nic velkého, v přízemí se kromě jednoho konvenčního vozu nachází prototyp trochu připomínající typ GT-R a pak otáčející se formule Nissan, nápadně podobná formuli ze světové serie F1. V Japonsku se totiž jezdí série Super Formula Championship a její vozy jsou konstrukčně hodně podobné současným monopostům F1. O patro výše je pak k vidění Nissan Fairlady, u nás známý jako typ Z, konkrétně RZ34 a pak úchvatný typ GT-R v provedení Nismo. Místní dohlížeč se s námi dá do řeči a probereme výkony, ovladatelnost a jeho nabídku se posadit dovnitř s díky odmítneme, naše srdce bije pro jinou japonskou značku. Součástí druhého patra je i prodej Nissan a Nismo merche a kavárna, kde vám na ty posh kávičky s pěnou vytvoří obrázek jednoho z legendárních vozů dle výběru, Maki si vybrala Fairlady z roku 1973, já buď čistá káva nebo nic, tak že bez obrázku.
Crossing cafe sídlí na ulici, která je přímo posetá drahými a značkovými obchody, které prolézat nemáme zájem. Ale nakonec tu přece jen jeden obchod navštívíme, jakýsi obchod s obuví Tiger, kde nám ale vysvětlí, že obchod co skutečně hledáme je o pár bloků dále. Tak se přesouváme a už už vstupujeme do Onitsuka Tiger, když nás místní zaměstnanec zastaví s tím, že je třeba počkat a ukáže na nemalou řadu čekajících zájemců. Tak na to se můžu, koukám na Maki a asi nemůžu. A tak se vystojí fronta a jsme vpuštěni do obchodu, kde vládne chaos a já nechápu, jak si tam někdo může něco objednat a snad i vyzkoušet. Ale jsem ujištěn, že to bude jen chvilka, tak jdu čekat ven, abych ten přetlak boty chtivých lidí na malém prostoru trochu uvolnil. Chvilka trval jen dvacet minut, ale za ten vítězný pohled s krabicí bot v papírovém značkovém pytlíku to stálo. Netuším, jaká vzácnost teď přibyla do společného jmění manželů, ale mám z toho pocit, jakobychom koupili něco od Brabuse nebo AMG.
Zpátky na Ginza linku a jedeme na konečnou stanici Asakusa ve stejnojmenné čtvrti, ze které se po pár metrech dostáváme na nejznámější ulici ve čtvrti, Nakamise. Ulice je dlouhá 250 metrů a vede hlavním příjezdem k chrámu Senso-ji a po obou stranách je lemována obchody s tradičními suvenýry, občerstvením a sladkostmi. Už ani nemáme sílu krámky procházet, spíše jen vnímáme prostředí a zajímá nás veliký starobylý buddhistický chrám, jehož součástí jsou i dvě brány a pětipatrová pagoda. Celý komplex to schytal během druhé světové války, a tak byl postupně obnoven do původní poboby a dnes, což je na něm to zajímavé, je nejnavštěvovanější náboženské místo na světě, s roční návštěvností přes 30 milionů návštěvníků. Koukneme do hlavního chrámu, uděláme pár fotek a chvíli se jen kocháme. Dnes toho bylo dost, je čas vrátit se do hotelu.
Návrat nám zajistí opět Ginzo linka a po pár stanicích si to šineme směr hotel. Po cestě občas koukneme na nabídky okolních restaurací, až nakonec zakotvíme v jedné, kde si objednáme hromadu úžasného masa, které si pak sami grilujeme na přenosném grilu, kterým nás obsluha vybavila. K tomu popíjíme Asahi z vychlazených sklenic a dáváme odpočinout utahaným nohám. Po jídle tradiční seven eleven a na hotel, zítra to bude o výletě mimo Tokio a ačkoliv jsem si to už nemysleli, zase v tom bude Shinkansen.
Tak že dnes to bude stručné, jen přesun do Tokia. Což znamenalo po snídani zabalit, což jde pořád složitěji, jak se kufry plní nepotřebnými cetkami a novým oblečením. Nakonec se zadařilo a něco po desáté jsme vyrazili na autobus, který nás dopravil na stanici Kjóto. Už bez jakýchkoliv problémů jsme prošli přes turnikety, našli správné nástupiště a počkali na náš, pro tento pobyt poslední, Shinkansen. Za příplatek 1 000 jenů máme místenky v levé části vozu, to abychom, když nám dá šanci počasí, viděli za jízdy horu Fuji, což se nám nakonec splní. Vlak nás z Kjóta do Tokia přepravil za dvě hodiny, autem by to bylo bezmála šest hodin a 466 kilometrů. Vystupujeme na první stanici v Tokiu, to je Shinagawa station a odtud pokračujeme metrem, konkrétně Yamanote Line, osm zastávek na stanici Akihabara. Znalci se určitě pozastaví nad tím, proč jsme nejeli vlakem až na stanici Tokio, ze které jsou to do Akihabary jen dvě zastávky metrem. No prostě jsme to při objednávání jízdenek netrefili, ale pak jsme zjistili, že jízda metrem vyjde výrazně levněji, a tak jsme to nechali být (a ušetřili asi 2 tisíce jenů).
Akihabara je čtvrť v obvodu Čijoda, mezi Tokijčany též známá jako Akiba, která patří k hlavním nákupním a turistickým oblastem města. Jasně, že má nemalou historii, spokojíme se s tím, že po druhé světové válce se oblast stala centrem černého trhu. To kšeftování čtvrti vydrželo i po potlačení černého trhu a dnes je Akiba proslulá díky bohaté nabídce nejmodernější spotřební elektroniky. Ve 21. století se místo stalo střediskem subkultury otaku, k tomu se dostaneme. Ale napřed se my musíme dostat do hotelu. Google nás žene kolem nákupní čtvrti pod železniční most a přes řeku, pak podél nábřeží a stojíme před hotelem. Nicméně existuje výrazně kratší cesta, kterou později objevujeme. V hotelu nás velmi mile přivítají recepční a robot, jezdící v recepci, i když není po třetí odpoledne, ubytují nás, vytáhnou z nás další poplatky za osobu a noc a velmi mile nám s omluvou oznámí, že v hotelu neteče voda, ale že na tom pracují. Dostaneme mince do automatu na recepci, ze kterého nám vypadnou nějaké sladkosti na přivítání, a jdeme k výtahu. Ten přijede plný místních zřízenců, jeden drží dva kýble s vodou, tak že je jasné, že je voda v hotelu zachráněna. My jedeme do dvanáctého patra, kýble pokračují výše. Pokoj je nejmenší za celý pobyt, ale vejdeme se, zahodíme kufry a jdeme něco malého slupnout.
Dlouho jsme nehledali, o ulici dál od hotelu je k dispozici zvláštní spojení mexické a japonské kuchyně, bistro Jumbo tacos. Tak si přes automat objednáme malou porci taco on rice a chilli hranolky a obojí na místě vdechneme. Pak jdeme zpátky ke stanici Akihabara, navštívit legendární budovu Radio Kaikan, s devíti patry sběratelských plastových postaviček od půl centimetru do půl metru, sběratelských kartiček, přívěsků, nálepek, modelářského zboží a nářadí a mnoho dalšího, co dnešní otaku potřebuje. Kdo je otaku? Až fanatický (ne nutně) fanoušek anime, mangy, komiksu, postavy, hry, značky, modelářství, pro kterého je důležitější více než cokoliv jiného, mít svou oblíbenou postavu, robota, auto, loď, cokoliv, v podobě předraženého plastového odlitku. Většinou se takovým lidem říkalo nerdi, devět z deseti se pozná na první pohled. Je to typ lidí, který vám klidně odvykládá, kdy byla premiéra nějaké postavy v nějaké sérii, jedno jestli filmové nebo anime, ale 100 metrů neuběhne ani za deset minut. No možná ve všem trochu přeháním, ale z půlky to tak je a těch týpků, na které to sedí potkáváme na každém patře více než dost. Když si člověk uvědomí, že celý obchodní dům prodává jen předražené plastové odlitky a papírové kartičky, bez jakékoliv skutečné hodnoty, začíná pochybovat o tom, zda jde lidstvo správným směrem. Jeden obchoďák stačil, sedáme na metro a míříme k tomu nejvyššímu, co může Tokio nabídnout.
Přes jeden přestup dorážíme linkou Asakusa do stanice Oshiage. Vyjdeme z metra a jsme u obrovské budovy Tokyo sky tree. Když zalomíme hlavy dozadu o devadesát stupňů, ční nad námi v Japonsku nejvyšší věž, a třetí nejvyšší stavba na světě (634 metrů). Máme vstupenky na konkrétní hodinu a moc nezbývá času, tak si koupíme něco malého k zakousnutí v místní pobočce Family Mart a jdeme do čtvrtého patra budovy, kde je vstup na věž. Není sice nějak plno, alespoň dole, ale i tak je lidí poměrně hodně, ale věž má více výtahů, a tak jsme do jednoho z nich zanedlouho vpuštěni, a rychlostí 600 metrů za minutu se ocitneme ve výšce 350 metrů. Tam už je lidí docela hodně, ale spodní vyhlídková plošina je obrovská, a tak velký počet lidí docela zvládá. Horší je to u oken, které jsou doslova v obležení a chvíli trvá, než se člověk může podívat ven. Ale pohled na Tokio z výšky za to rozhodně stojí. Koukáme až do západu slunce, a pak se přesuneme výtahem ještě o 100 metrů výše, kde je horní vyhlídka, která se vyznačuje spirálovou, prosklenou lávkou, po které se vystoupá posledních 5 metrů k nejvyššímu bodu na horní plošině, kterým je Sorakara point ve výšce 451,2 metrů. Jen pro představu velikosti věže, spodní vyhlídka má kapacitu 2 tisíce lidí, horní 900 lidí. Když se dostatečně nabažíme pohledů na večerní Tokio, vrátíme se zpět, na úroveň čtvrtého patra, a na terase si všimneme probíhajícího taiwanského festivalu, který je hlavně o jídle. A tak si zavzpomínáme na loňskou dovolenou a v malebném prostředí pojíme něco málo z taiwanské kuchyně.
Pak už jen zpátky jednu stanici vlakem a zbytek metrem a vystupujeme v Akihabaře, která je, narozdíl od denního šrumce, nezvykle klidná, nerdí obchody jsou uzavřené. Tradiční seven eleven a na hotel, plánovat co objevovat dále ve zbývajících dnech.
Poslední den v Kjótu jsme si rozhodli užít na pohodu. Zbývalo nám podle plánu navštívit jen Sagano Bamboo Forest, který je nejdále od hotelu. Při včerejším plánování tohoto dne jsme narazili na to, že po cestě k bambusovému lesu máme možnost navštívit hrad Ninjó, který hrál významnou roli v historii Japonska. A tak první cesta byla jasná, vyrazili jsme poměrně pozdě dopoledne na nedalekou zastávku autobusu číslo 10. Docela trvalo, než přijel, autobusy si tady z jízdního řádu hlavu nedělají, a po pár stanicích jsme byli u hradu Ninjó.
Turistická výhoda místních hradů, které jsme navštívili, narozdíl od těch našich, je, že nejsou na kopcích. O to více ale řeší opevnění v podobě vodních příkopů nebo dalších typů opevnění. Hrad Ninjó se skládá ze dvou soustředných kruhů, no spíše čtverců, opevnění, ve vnějším je palác Ninomaru, ve vnitřním pak zřícenina paláce Honmaru. Celková plocha hradu je 27,5 hektaru, tedy polidštěně řečeno, hrad jako kráva. Patří mezi jednu ze sedmnácti památek na území Kjóto, zapsaných v UNESCO. Historie je opět velmi zajímavá, zásadní je, že po období Edo, kdy v zemi probíhala občanská válka mezi jednotlivými klany, se v roce 1867 stal palác Ninomaru místem prohlášení Tokugawy Jošinobua, potomka zakladatele šógunátu Tokugawa, který vrátil pravomoc císařskému dvoru a tím sjednotil Japonsko. Prohlídka hradu je buď jen kolem budov, nebo s možností vstoupit do paláce Ninomanu. Jdeme i do paláce, když už jsme tady, ale vzhledem k historii a úctě k předkům, není možné jednotlivé komnaty v paláci fotit. V zásadě ale nebylo co fotit, protože všechny komnaty s typickými papírovými zdmi jsou prázdné a liší se jen ve výzdobě, která je v drtivé většině jen replikou původní výzdoby, která je k dispozici v muzeu. A tak mlčky, za zvuku cvrlikání ptáků, procházíme spolu s ostatními návštěvníky jednotlivé místnosti, o kterých se dozvídáme, která k čemu sloužila. Tou největší peckou a zdrojem pro občasný úsměv bylo to cvrlikání ptáků, které vydávají místní podlahy. Když na nich péruji jak idiot, návštěvníci se otáčí a japonky před námi se řehtají. Taky se jim říká slavičí podlahy (uguisubari). Jejich cvrlikání je způsobeno pouze svorkami pohybujícími se proti hřebíkům v dřevěných trámech, které podpírají podlahu. Pouze legendou je, že tak byly podlahy vyrobeny schválně, aby upozornili na nepřítele. Po paláci postupně obcházíme po návštěvnické trase zbytek hradu, včetně skvěle udržovaných zahrad, a kolem pozůstatků paláce Honmaru. Slunce dnes nesvítí, je pod mrakem a teplota kolem 22 stupňů skvěle vyhovuje na procházku po hradu. Nakonec vypadneme hlavním vchodem a jdeme zpátky na zastávku, na které jsme kvůli hradu vystoupili.
Nedaleko zastávky si kupujeme v místním obchodě malé sendviče pro zahnání přicházejícího hladu, které slupneme těsně před příjezdem autobusu 93, který nás následně přes půl hodiny veze do cílové destinace, Saga-Arashiama. Ta je pochopitelně narvaná lidmi, až člověk nechápe, co na tom bambusovém lese všichni vidí. A samozřejmě všude je spousta obchodů, restaurací a street foodu a hlava na hlavě. Takticky utíkáme na terasu restaurace Kyoto Kitchi, kde jen sledujeme po vybrání si z jídelního lístku, jak místní zmatený číšník objednává jídlo pro všechny stoly, přišli po nás a na nás kašle. I když nás to mrzí a nabídka byla docela slušná, vzdáváme to a jdeme se nechat unášet proudem lidí na místní atrakci.
Bambusový les Arashiyama Bamboo Grove nebo Sagano Bamboo Forest je přírodní bambusový les v Arashiyamě. Skládá se převážně z bambusu mósó a má několik turistických a návštěvnických stezek. Davy lidí nás neodradili a postupně jsme se dostali do části, kde sice už nebyl bambusový les, ale zase tam nebyli lidi. Narazili jsme na místní malé občerstvení, kde jsme zahnali neukojený hlad, ale v pravdě výtečným hot dogem a chlazeným pivem z láhve. Díky neobsloužení v restauraci jsme mohli mít tento gastro zážitek, tak že vše zlé je pro něco dobré. Kolem lesa vede spousta stezek, a my jsme po jedné z nich vylezli do prudkého kopce na místní vyhlídku, Arashiyama Park Viewpoint, s krásnou vyhlídkou na rokli, kterou vyhloubila řeka Katsura River. Postupně jsme po stezce klesali zpět až na úroveň řeky, kde jsme došli k mostu Togetsu. Jeho jméno znamená přechod Měsíce přes most, pochází z příběhu o císaři Kameyamovi z období Kamakura. Během plavby lodí za úplňku si císař myslel, že Měsíc vypadá, jako by přecházel most. První most zde byl postaven v roce 836, zatímco současný byl dokončen v roce 1934. Ačkoli se most jeví jako dřevěný, jeho sloupy a trámy jsou železobetonové a pouze parapety jsou vyrobeny z cypřiše. Přes most a vůbec v celém parku jezdí rikši, které vytváří atmosféru připomínající minulou éru Japonska. Pro upřesnění, ty rikši, tažené člověkem. Chvíli jsme poseděli u mostu, koukali na rikši a lodičky na řece, až padlo rozhodnutí pro dnešek docestovat, tedy dojít asi tři minuty na vlak, který nás za dalších deset minut vysadil u metra, to zase za čtvrt hodiny v lokalitě hotelu.
Poslední den, to znamená nějaký nákup a ochutnání toho, co jsme ještě nestihli. Pro nápravu vybíráme místní trh Nishiki. Ten existuje, stejně jako vše kolem, od roku 782 a má také velmi zajímavou historii, do současné podoby se dostal v roce 1993, kdy byl zastřešen. V dnešní době má bezmála 400 metrů a je reprezentován obchody všeho druhu, ale hlavně potravinami, proto je nazýván “kjótskou kuchyní”. Ochutnáváme yakitori torischo, tedy maso na špejli, konkrétně variantu foie gras s kaviárem a lanýži. Pak neodoláme dvěma kouskům speciální sushi wagyu a končíme malými chobotničkami, co mají hlavičky vycpané vařeným vejcem. Pak i nějaký nejedlý nákup a zbývá poslední položka dne, sehnat někde sushi, protože máme pořád na hotelu láhev nihonshu (japan sake) vhodného k sushi. Nalezneme větší prodejnu potravin a skutečně, nabídka sushi je pestrá. Tak si vybereme, nakoupíme spoustu malých balení sóji s wasabi, a jdeme vše na hotel ztrestat. Pak koupíme na dopoledne jízdenky na Šinkanzen do Tokya a dopíjíme zbytky piva z ledničky. Zítra poslední přesun, poslední hotel, poslední město. Tokyo.
Dnes jsme se rozhodli věnovat den městu, které bylo založeno již v roce 794 jako sídlo nového císaře Kammu. Historie města je opět hodně zajímavá, vypíchnu jednu ze zásadních zajímavostí. Tou je rozhodnutí Henryho L. Stimsona, ministra války USA v roce 1945, který Kjóto vyškrtnul ze seznamu měst, na které měla být svržena atomová bomba. Důvodem byl kulturní význam města a díky tomu je Kjóto jediné velké japonské město, kde se zachovalo velké množství předválečných budov, chrámů a svatyní. A ještě jedna známá událost z roku 1997 stojí za zmínku. To se v Kjótu konala konference, která vyústila k přijetí dohody o snižování emisí skleníkových plynů, známá jak Kjótský protokol.
Není ve schopnostech člověka za pár dnů navštívit všechny chrámy a svatyně, protože jejich počet je odhadován na 1600 chrámů a 400 svatyní. Na našem listu je pár turisticky atraktivních, a tak po tradičně bohaté hotelové snídani, jdeme půl kilometru na autobus číslo 3, který nás po půl hodině vysadí na samém okraji města. Míříme k chrámu Ginkaku-ji (oficiálně Kannon-den), také známého jako Stříbrný pavilon, který je zastrčený na úpatí východních hor Kjóta. Skutečným vrcholem zde není chrám, ale okolní zahrada a její mistrovský design. Mechová zahrada, jezírka, klikaté kamenné cesty a pečlivě vyhrabaný bílý písek, znázorňující „Moře stříbrného písku“. K tomu slavný písečný kužel, o kterém se říká, že představuje horu Fuji, a je jedním z nejznámějších prvků chrámu. Krátká procházka nás zavedla na malý kopec, odkud se nám otevřel krásný výhled na okolí a město Kjóto. Tím, že do těchto míst proudí návštěvníci jen autobusy, nebo taxi, není jich tolik a atmosféra je neuvěřitelně tichá, uklidňující a fakt si tam prostě odpočinete. Kousek od chrámu vede Filosofova cesta, jedna ze sto nejlepších cest v Japonsku, ale z časových důvodů ji nevěnujeme pozornost a opouštíme ji po pár metrech, na zastávce autobusu 100.
Autobus 100 objevila Maki a jde o speciální spoj, který jezdí jen o víkendu a svátcích, a v zásadě má zastávky na nejvyhlášenějších památkách města. Evidentně o něm moc lidí neví, protože po prohlídce chrámu do něho nastupujeme s dalšími cizinci v celkovém počtu šest pasažérů a celou dvacetiminutovou cestu nikdo nevystoupil ani nenastoupil. My autobus opustili u chrámu Otani Hombyo, který je v podstatě mauzoleem zasvěceném Šinranu Šoninovi (1173 – 1263). Byl zakladatelem sekty Džódó Šinšu v japonském buddhismu. Samotný chrámový komplex je známý jako Hongwandži a je sídlem buddhistické školy Džódó Šinšu. Chrám je to hezký, a i když situován uprostřed rušné čtvrti, je v něm klid a mír. Nás ale lákalo to, co je za chrámem, a to je Toribeno, obrovský hřbitov s více než 15 000 náhrobky. Zde byl teprve naprostý klid a pohled na tisícovky náhrobků byl zvláštně zklidňující. Ten klid postupně mizel, jak jsme oblast hřbitova opouštěli, protože stezka z něj přímo navazovala na další chrám.
Kijomizu-dera ( japonsky doslova „klášter čisté vody“ ) je buddhistický chrám nacházející se ve východní části města, jedná se o památku zapsanou na seznamu světového dědictví UNESCO. Založen byl v roce 778, tedy na sklonku období, kdy hlavním městem Japonska byla Nara. Historie je opět velmi zajímavá, ale já jen uvedu, že součástí chrámového komplexu je několik dalších svatyň, a hlavně upravených částí, které slouží návštěvníkům, a nabízí různé talismany, vonné tyčinky a omikuji, což jsou populární věštby z papírů. A je to zjevně velmi oblíbené, protože návštěvníků jsou tisíce, a i když to nedosahuje úroveň Expa, tak zúžené cesty kolem chrámu a úzké přístupové ulice dostávají pod náporem návštěvníků pořádně zabrat. Toto se nám nelíbí, a tak se dáme na ústup směr zpět do centra. Po cestě ale zahlédneme ikonickou pagodu Yasaka, a vydáme se jejím směrem.
Pagoda Yasaka, také známá jako věž Yasaka, je buddhistická pagoda nacházející se v Higashiyama-ku. 5patrová vysoká dřevěná pagoda je poslední zbývající stavbou chrámového komplexu ze 6. století známého jako Hōkan-ji. Pagoda je hojně zobrazovaná právě v souvislosti s Kjótem a nyní je turistickou atrakcí, což znamená, že je doslova v obležení turistů. K tomu stabilní šedivá obloha, ze které občas něco malého spadne, prostě ne zrovna ideální podmínky pro návštěvu a fotografování. Ale i tak stavbu obdivujeme a následně se snažíme prodrat přístupovou ulicí dále od věže. Narážíme na Spice Circus Café, ze kterého z okénka prodávají taiyaki. Taiyaki jsou typické japonské pouliční sladkosti s charakteristickým rybím tvarem a plněné krémem z fazolí adzuki. Trochu palačinky, trochu lívance a trochu vafle. Připravují se na pánvi, která má tvar pražmy, v japonštině „tai“. Tak si pomyslně odškrtáváme další bod ze seznamu “co ochutnat”.
Pokračujeme dále na sever a procházíme ulicí Hanamikodži, která se nachází ve čtvrti Gion. 360 metrů dlouhá dlážděná ulice je obestavěná tradičními městskými domy, s charakteristickým dřevěným mřížovím a ploty, které zachycují podstatu starosvětského kouzla Kjóta. V ulici se nachází zavedené restaurace rjótei (tradiční japonské restaurace) a čajovny, z nichž některé pochází z období Edo. Hlad nás donutí zajít na jídlo, což v této části města není problém, protože malé restaurace jsou vlastně na každém rohu. Přijmeme nabídku dvou volných míst v Gion Kyoto Ramen a dáme, jak už název napovídá, něco z nabídky rámenů. Posilněni se rozhodneme, že dnes ještě navštívíme jednu must see atrakci, kde se dá očekávat spousta turistů, která je nejjižněji, ať se k ní nemusíme další den vracet. Nasedáme na vlak a jedeme směr na jih. Bohužel námi vybraný vlak nezastavuje na stanici, kde potřebujeme, tak že po jejím přijetí čekáme, až vlak konečně zastaví a my pojedeme zpátky nějakým spojem, co zastaví kde potřebujeme. To se nakonec podaří a vystupujeme na stanici Fushimi-Inari, odkud je vidět davy lidí mířící na východ od stanice ke svatyni, po dvou přejezdech a pár stovkách metrů v průvodu lidí stojíme před svatyní.
Fushimi Inari-taisha je hlavní svatyně Kami Inari, která se nachází ve Fušimi-ku. Svatyně se nachází na úpatí hory Inari, která se tyčí 233 metrů nad mořem, a vede kolem ní stezka vedoucí na horu k dalším menším svatyním, která má čtyři kilometry a dá se projít přibližně za dvě hodiny, v závislosti na počtu lidí. Normálně by nebyl problém pomalejší kusy obejít a předběhnout, ale stezka není jen tak obyčejná, je tvořena řadou bran torii, známých jako Senbon torii, tedy „tisíc torii“. Jedná se o typické oranžové brány (torii), na kterých jsou jména dárců. Zvyk darovat torii se začal šířit od období Edo (1603–1868) za účelem splnění přání nebo z vděčnosti za splněné přání, přičemž další brány byly z vděčnosti přidávány až do současnosti. Podél hlavní cesty se nachází přibližně 800 bran torii a v některých místech jsou řazeny jedna za druhou, že není možné je obejít a v podstatě procházíte oranžovým dřevěným tunelem. Napadá mě citát s Pelíšků, to muselo dát šílenou práci, přitom taková blbost. I když už máme v nohách tisícovky kroků, měli jsme vizi, že cestu projdeme celou, ale na to je potřeba přijít brzy ráno nebo v noci, stezka je zdarma otevřená 24 hodin a v noci je kompletně nasvícená. Odpolední snažení asi po kilometru vzdáváme, protože proud lidí je místy neskutečný a spíš stojíte než jdete.
A tak celkem vyčerpaní sedáme na vlak a jedeme chvilku odpočívat na hotel. Pak po všech těch ramenech a nudlích a smaženém v tempuře volíme po čtrnácti dnech změnu a jdeme vyzkoušet, jak v japonském podání vypadá italská restaurace. Il-Chianti – Kawaramachi Sanjo je naše volba, restaurace je situovaná v rozsáhlém sklepě, musíme pár minut počkat, než se uvolní jeden ze dvou již uvolněných stolů, to je tady takový zvyk, a pak jsme usazeni. Objednáváme si láhev italského bílého, tradiční předkrmy carpaccio a caprese, a jak jinak pizzu. Carpaccio bylo z ryby, což kupodivu vůbec nevadilo, prostě tady to se syrovou rybou umí, a caprese byl takový polotovar salátu, něco jako tady to máte a dokrájejte si to dle libosti. Pizza byla fakt malá, nicméně chuťově ji nebylo co vytknout, jak těsto tak ingredience bez chyby. Pak jen krátce rozchodíme tu italskou stravu podél řeky Kamo River a jdeme odpočívat na hotel. Další ze dnů s překonanou hranicí 20 tisíc kroků.
Tak dnes snad ten relax, konečně. Vyspáváme, protože dnes nás čeká “jen” přesun do Kjóta. Po snídani ještě lenošíme na hotelovém pokoji a nikam nespěcháme, check-out je až v 11:00. Od rána vydatný déšť, první za celý pobyt, nám také nedává důvod ke spěchu, ale nakonec dobalíme, rozloučíme se s hotelem a tlačíme kufry směr červená linka Midosuji. Odtud pár stanic na Umeda station, od které je kousek vlakové nádraží Osaka-Umeda. Zde chytáme první vlak směr Kjóto a po hodině klimbání se probouzíme a vystupujeme na stanici Kjóto Karasuma. Chyba, měli jsme jet vlakem ještě jednu stanici, takhle to do hotelu místo půl kilometru máme něco přes jeden kilometr. Plahočíme se s kufry v dešti, ulice plné lidí. Déšť je sice vytrvalý, ale mírný, a lehce promočeni dorazíme do hotelu kolem jedné hodiny. Tak že nás ještě neubytují, jen nám schovají kufry a vykopnou nás zpátky do deště. Vybíráme nejbližší atrakci a vyrážíme na půl kilometrový pochod v dešti.
Dorazíme k Samurai Ninja muzeu, a máme štěstí, chytneme začátek prohlídky. Ve skupině asi 30 lidí procházíme jednotlivé expozice a šikovná místní průvodkyně Rika nám skvělou angličtinou líčí historii samurajů a ninjů. Občas svěří obecenstvu lehký meč, palnou zbraň nebo válečnou helmu, tu a tam upozorní na zajímavý exponát, pak nám prozradí, že má v předcích linii samurajů a nakonec ještě moderuje kurz házení šurikenem. Ty pravé nám samozřejmě nesvěří, máme jen gumové, které házíme na terče proti stěnám z polystyrenu. V rámci soutěžení se probojuji mezi čtyři nejlepší, ale ve finále mi i přes dobrou trefu šuriken vypadne z terče, a tak nevyhrávám hlavní a jedinou cenu, plastový šuriken. Tímto zklamáním prohlídka končí, odměníme Riku bouřlivým potleskem a pak následuje víte co. Tentokrát neutratíme nic. Rozhodneme se vrátit k hotelu a najít nějakou restauraci, abychom naplnili žaludky, a v dešti zabili dlouhé minuty, chybějící k času ubytování. Moc se s tím nepáráme a vlezeme do nejbližší provozovny, kde nám překladač odmítá přeložit cokoliv z japonštiny. Tak zjišťujeme, že to není japonština, ale korejština, a že jsme v korejské restauraci. Proč ne, objednáváme si doporučenou obědovou nabídku a hodujeme. Po zaplacení přejdeme kousek do hotelu, kde se konečně ubytujeme, zbavíme se mokrých částí oděvu, a hodinku si orazíme.
Po hodině, ačkoliv se nám vůbec nechce z polohy ležmo, musíme zpět do deště, tentokrát již vybavení nepromokavou bundou a impregnovanou obuví. Včera se nám podařil husarský kousek, vědomi si toho, že má dnes celý den pršet, objednali jsme na půl šestou 1,5 hodinou přednášku o nihonshu (byla k dispozici poslední dvě místa), tedy nápoji z rýže, kterému se u nás říká saké. Sake, krátce, v japonštině, znamená jakýkoliv alkoholický nápoj, i když se ujalo japan sake, jako další možný název nihonshu. Musíme půl kilometru v dešti na vlak, bohužel nechytneme rychlejší spoj, tedy ten co vynechává fůru stanic, tak že si vyžereme stanice a místo 15 minut jedeme přes půl hodiny. Máme ale dost velkou rezervu, tak si cestu vlastně užíváme a na konec vystupujeme na stanici Chushojima. Ta je v okouzlující tradiční čtvrti Fušimi, ve které se nachází téměř 40 “pivovarů” nihonshu. Déšť neustává, a tak jdeme půl kilometru velmi rychle a u adresy uvedené na objednávce nás už ve dveřích vítá pan Kotato z Kyoto Insider Sake Experience. Jsme první mezi hosty na 17:30, tak si vybíráme ta nejlepší místa a probíráme s naším hostitelem, kde všude u nás v Česku byl, a kde jsme byli my v rámci cestě po Japonsku. Postupně se nevelká místnost pro přednášku, spojenou s ochutnávkou a párování s jídlem, plní a nakonec tam kromě nás sedí dvě kanaďanky a tucet američanů.
Napřed se začíná s výrobním procesem (který je velmi podobný s pivem), pak jsme seznámeni s druhy a poddruhy nihonshu. Následuje kurz, jak z nápisů na japonské láhvi určit kvalitu, druh a případně poddruh nihonshu. Pak nám obsluha roznosí šest velkých panáků saké a následuje ochutnávání s výkladem. Upijíme jen trochu, aby nám zbylo na druhou část, tedy párování s jídlem. Dostáváme i sedmý panák vychlazené verze nepasterizované varianty nápoje a přecházíme k párování s jídlem. Každý dostane dělený talíř s různými pochoutkami, které po zkonzumování zapíjíme druhou polovičkou panáků. Jako desert vyfasujeme zmrzlinu s čím jiným než s nihonshu, a na rozloučenou si můžeme koupit libovolné nihonshu z těch, které jsme právě probrali a ochutnali. Byl to skvělý zážitek, který nám, ale hodně, rozšířil obzory o tom, čemu se u nás chybně říká saké.
S jednou zakoupenou lahví nihonshu, určenou k sushi, se loučíme a jdeme zpátky na vlak. Chytáme tu rychlejší verzi místního couráku, a tak jsme zpět na stanici kousek od hotelu za čtvrt hodiny. A déšť neustává. Naštěstí máme hotel v oblasti s ulicemi, které jsou zastřešené (stejně jako jiné nákupní ulice v jiných městech), tak že se nám daří tolik nemoknout. V seven eleven nakoupíme nějaké jídlo a pití na večer a jdeme se zbavit mokrých bund do hotelu. Dnes jen něco před deset tisíc kroků, tak že pohoda, zítra se snad počasí umoudří a my budeme moct prozkoumat Kjóto.
Dnes pokračujeme v navštěvování okolí Osaky, konkrétně máme v plánu hrad a japonskou zahradu v Himeji, a krátkou návštěvu v Kobe, zaměřenou na místní vyhlášenou botanickou zahradu a pak gastronomii v podobě hovězího z Kobe. Pro pravidelné čtenáře je už asi nuda číst, že jsme vstali a náramně posnídali, ale i dnes se to stalo, i když o něco dříve, protože jsme se rozhodli do Himeji jet Šinkanzenem, a tak jsme měli jízdenky na určitou dobu, a následně i vstupenky do hradu na konkrétní čas. Kupodivu nám vstávání dříve nedělá větší problém a po snídani jsme připraveni v 8:15 vyrazit na metro. To nás dovezlo na již známou stanici Shin-Osaka, ze které nás rychlovlak přepravil za cca půl hodiny do Himeji. Tady musím vsuvku, která vyvrací mýtus o ježdění na sekundy přesně. Spoj před naším vlakem měl pět minut nahlášeného zpoždění a i náš spoj pak ze stanice odjel o dvě minuty později. Tak na našeho národního dopravce to samozřejmě nemá, ale zpoždění se může stát i v Japonsku. V Himeji jsme vystoupili a chystali se pomocí navigace dojít k hradu, ale když trefíte správný východ (North) z nádraží, navigaci již nepotřebujete, protože na konci silnice na sever od nádraží je vidět hrad v celé své kráse.
Krátké historické okénko, jen pár faktů, protože historie hradu je docela zajímavá, ale to sem nepatří. Tak jen krátce, hrad je považován za nejkrásnější dochovaný příklad japonské hradní architektury a zahrnuje síť 83 místností s pokročilými obrannými systémy z feudálního období. Hrad je známý jako Hakuro-džó nebo Širasagi-džó (hrad bílé volavky) kvůli svému zářivě bílému exteriéru a údajné podobnosti s letícím ptákem. Pochází z roku 1333, kdy začal jako obyčejná pevnost, která byla v roce 1346 rozebrána a znovu postavena jako hrad Himejama, a o dvě století později přestavěna na hrad Himeji. Hrad byl poté v roce 1581 významně přestavěn a rozšířen o třípatrovou hradní věž. Pak byl za nového majitele v letech 1601 až 1609 kompletně přestavěn a rozšířen do rozsáhlého hradního komplexu. Téměř 700 let zůstal hrad nedotčen a odolal incidentům, jako bylo bombardování za druhé světové války, a přírodním katastrofám, včetně velkého zemětřesení Hanšin v roce 1995.
Hrad Himedži je největší a nejnavštěvovanější hrad v Japonsku a v roce 1993 byl zapsán na seznam světového dědictví UNESCO jako jedna z prvních památek v zemi. Každopádně my stojíme kilometr od hradu a máme půl hodiny se k němu dostat. Strašně nudnou rovnou ulicí míříme k hradu, v časovém limitu k němu i dojdeme, projdeme mostem přes vodní příkop a hlavní branou do areálu hradu, pak po cestě ke spodní bráně, kde se sice vytváří fronta pro vstupenky chtivé návštěvníky, ale my už máme vstupenky pořízené online, tak jdeme jinou cestou, kde nikdo není a po zkontrolování QR kódů jsme vpuštěni k prohlídce.
Prohlídka je v zásadě jednoduchá. Postupně procházíme hradním komplexem, až se dostaneme k hlavnímu vchodu do přízemí nejvyšší budovy. To je vybavené systémem větráků, který nám ze začátku nedává smysl, než pochopíme, že pro další poznání hradu je nutné si sundat boty, dát si je do erární igelitky a s tou pak pokračovat v prohlídce. Jelikož všichni návštěvníci stěhují své boty do sáčků, přidáme se, někteří s vědomím, že blízké okolí transfer bot do igelitky asi nepřežije, a pak pokračujeme po strmých schodech do prvního patra, které je vyvedené ve dřevě bez špetky informací. Pak po strmých schodech do druhého patra, které zjevně sloužilo jako sklad zbraní, další schody a další dřevěné místnosti, menší a menší díky tvaru hradu, až ve finále stojíme v nejvyšším šestém patře, kde se proplétáme mezi návštěvníky s igelitkami, snažíme se přes zamřížovaná okna podívat ven a zjišťujeme, že se počet návštěvníků v posledním patře povážlivě zvětšuje. Důvodem je, že cesta zpátky z vrchního patra vede také po prudkých schodech a je známo, že dolů to jde vždy hůře než nahoru. Zvláště, když máte v ruce igelitku s botami, která se zachytává o dvojí zábradlí, kterým jsou schody dolů vybaveny. Je až zábavné pozorovat lidi, jak uvíznou na schodech díky zachycené igelitce v zábradlí a bojují zároveň o holý život a uvolnění igelitky. A tak to máte šest pater dolů, než si boty zase nazujete a igelitky se zbavíte. U toho pokecáme s českou srdečnou rodinou, která s námi tuto atrakci prošla, popřejeme si hezký zbytek dovolené a nakonec jsme před hlavním vchodem do hradní budovy, aniž jsme se dozvěděli cokoliv nového. Jen s pocitem, že jsme přežili igelitkovou taškařici a vylezli až nahoru. Projdem zbytek komplexu, nakoupíme něco v navalprachyšopu a opouštíme hradní komplex.
Jakmile přejdeme přes dřevěný most nad zatopeným hradním příkopem, po kterém vás za mrzký peníz chtějí svézt místní vedoucí plavidel, dáme se doleva a po pár stovkách metrů nacházíme vchod do japonské zahrady, jejíž návštěva je součást našeho QR kódu. Pochází z roku 1992 a byla založena ke stému výročí založení města Himeji. Má 3,5 hektaru a nabízí devět různých zahrad. QR kód zobrazujeme u vstupu a pak už si jen užíváme vskutku dokonalého provedení zahrady. Jezírka, tekoucí voda, dřevěné stavby, různé mostky, různé rostliny, květiny, kapříci, bonsaje a typické japonské stavby pro odpočinek, prostě nádhera, včetně bambusového lesa. Ani se nám nechce ze zahrady zpět do rozpáleného dne, ale tlačí nás čas, a tak míříme zpět k nádraží. Původní myšlenka zde poobědvat vzala za své, mizíme v útrobách nádraží a chytáme první vlak směr Kobe.
O Kobe ve zkratce. S populací 1,5 milionu obyvatel je to sedmé největší město Japonska, mezi přístavními městy pak třetí po městech Tokio a Yokohama, a je vzdáleno asi 35 kilometrů od Ósaky. To ještě budu komentovat později. První svatyně na území Kobe vznikla v roce 201, ale jako město se Kobe traduje od svého založení v roce 1889. Pro příznivce motocyklů, v Kobe sídlí Kawasaki Heavy Industries, výrobce motocyklů Kawasaki.
Vlak do Kobe byl řekněme courák, i když ty tady jezdí přes stovku, ale stavěl na více stanicích, a tak cesta trvala asi 40 minut. Za tu dobu, a stejně tak i večer při cestě z Kobe do Ósaky, vlak nevyjede ze zastavěné oblasti, v podstatě nepřetržitě jedete městem, které nezačíná a nekončí. Výhledy, na jinak nádhernou krajinu, na těchto spojích prostě nejsou a to stejné nás bude čekat zítra při přesunu do Kjóta. V Kobe na nádraží jsme začali mít hlad, na jeho vyřešení padla volba na ledový jahodový shake ze Starbucks (jen jahody, led, trochu mléka a navrh šlehačka). Pocit hladu ustoupil a trošku nás to nakoplo, tak jsme přešky vyrazili na stanici metra Seishin-Yamata line a jeli na zastávky Shin-Kobe, ze které naše kroky mířili do dolní stanice Kobe Nunobiki Herb Gardens & Ropeway.
Jak už je v názvu uvedeno, jde o spojení bylinkové zahrady a lanovky a ačkoliv to zní bizarně, má to své opodstatnění. Ve spodní stanici lanovky bez čekání sedáme do moderní ze všech stran prosklené kabiny lanovky, která nás poměrně svižně vyváží nahoru do horní stanice. Ihned po pár sekundách se nám naskytne velkolepý výhled na celé Kobe a moře Seto, a jak kabina stoupá nahoru, vidíme vodopád řeky Ikuta, Nunobiki no Taki, o kousek výše je přehrada, kulturní památka Nunobiki Gohonmatsu, obojí spojené s vysoce kvalitní vodou z Kobe, pak projedeme střední stanicí a po cestě na horní stanici pod sebou máme 40 akrů záhonů rostlin a bylinek. Horní stanice je umístěna na hoře Rokko a je součástí komplexu budov vystavěných tak, aby připomínaly starobylý německý hrad Wartburg. Prostě dole nasednete v Japonsku a nahoře vystoupíte v Německu. Není nutné jet lanovkou a je možné vystoupat do horní stanice po svých, prý to trvá asi hodinu. Případně nakombinovat cestu nahoru a dolů, kdy se vyplatí vyjet nahoru a dolů sjet až z prostřední stanice lanovky, kde končí zahrada. V Německu jsme lehce pojedli jak jinak než currywurst, prozkoumali zákoutí kopie hradu a vydali se pěšky do střední stanice a po cestě obdivovali záhony a skleníky. Kdyby to šlo, tak tam zůstaneme odpočívat i déle, ale čas nás tlačí a my musíme pokračovat. Sjedem na spodní stanici, kde skončíme v navalprachyšopu, který je jako dozvuk kopie Wartburgu vybaven i něměckým zbožím od kuř dědků až po keramiku. Nic jsme neutratili a šli stejnou cestou na metro, které nás pozřelo a o dvě stanice dále vyplivlo zpět na denní světlo, odkud jsme po svých směr jih šlapali na pobřeží.
Co pořád má s tím po svých, pěšky, šlapali. No ačkoliv se to nezdá, tak dnes jsme nachodili zatím nejvíc ze všech dnů a už od vystoupení z vlaku v Kobe nás boleli nohy. Průměrná denní vzdálenost za poslední týden čini 13,7 km a pořád nebyl pořádný relax day. Uf, musel jsem si postěžovat a jdeme, ne, raději pokračujeme, dále.
Pobřeží nabízí místní atrakce, Kobe Port Tower, věž, která je sice pěkná, ale její návštěva je dopředu vyprodaná a s těmi 108 metry výšky bych tomu říkal spíše věžička, pak ruské kolo a velký nápis BE KOBE. Samozřejmě je toho mnohem více, ale my jsme chtěli vidět pobřeží a teď zpět na vlak. Ale přes čínskou čtvrť, kde chceme ochutnat vyhlášené hovězí Kobe. Projdeme pár restaurací, co mají beef Kobe v nabídce, až se v jedné usadíme, sami, proti nám starý kuchař, který námi vybrané maso, nízký roštěnec, rib eye a svíčková, před námi připravuje, doporučuje nám s jakou kombinací příloh (sůl, wasabi, misopasta, sojová omáčka, naložený česnek, citrónová šťáva) máme maso ochutnat, do toho dělá přílohy (lilek, papriku, brambory) a prostě nás k tomu vaření ještě baví. Že to maso bylo fenomenální a lepší jsme nejedli, snad ani nemusím uvádět. Nakonec, po vážně kulinářském zážitku, nás ještě doprovodí z restaurace a když odcházíme, klaní se ve dveřích. Splněno, můžeme domů, opět courákem do Osaky, tam metrem k hotelu, nějaký nákup na večer a na kutě, nechat odpočinout nohy po dnešních 28 tisících krocích. Mimochodem, objevili jsme další místní skvost, rajčatové pivo.
Po včerejším zážitku jsme se rozhodli opustit město a zamířit do přírody, tedy konkrétně do veřejného parku Nara, pojmenovaného podle stejnojmenného hlavního města stejnojmenné prefektury. Že se nezbavíme lidí, jsme tušili, ale že jich bude zase taková nálož jsme nečekali. No zpět ke městu. Město Nara bylo bezmála 100 let hlavním městem Japonska (od roku 708) a v té době bylo stavěno podle vzoru Čchang-anu, hlavního města dynastie Tchang. Pak se stalo hlavním městem Japonska Kjóto a stavby nebyly dále využívány. Přesto, nebo právě proto se některé dochovaly, a v roce 1998 byly zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO. Díky velkému množství památek se Nara stala magnetem pro turisty.
Symbolem města se stali jelínci sika, kteří se volně pohybují mezi chrámy a svatyněmi a loudí na turistech jídlo. Jelínci jsou totiž v šintoismu považováni za symbolické poslíčky bohů. S těmi jelínky sika (z japonského označení jelena shika), je to vážné zajímavý příběh, jak s jejich ochranou, tak s jejich chovem, více třeba na wikipedii. Vypíchnu jen jediné, že na základě výzkumu genotypů populací těchto jelenů z roku 2023, bylo dokázáno, že genetická diferenciace jelenů z parku Nara od populace stejného druhu jelenů na poloostrově Kii, proběhla přibližně před 1400 lety, což je geneticky blízké roku 768. Jednodušeji řečeno, výsledky tohoto výzkumu potvrzují, že Japonci chrání jeleny v oblasti Nara již více než 1000 let.
To by na úvod stačilo, i když by se o městu Nara i jelíncích sika dalo napsat o hodně víc, teď k průběhu dne. Klasika, snídaně, pak na metro jednu zastávku na stanici Namba, ze které jsme šli pár minut na vlakovou stanici Osaka-Namba, stále v podzemí. Místenky Maki koupila včera večer, bylo třeba jen koupit jízdenky. Chvíli jsme bojovali s automatem, až nám na pomoc přišla místní zaměstnankyně (pomoc je k dispozici u všech automatů na všech stanicích, což je super), a když jsme s ní probrali o co nám jde, výsledkem bylo, že si jízdenky kupovat nemusíme a můžeme použít naše ICOCA karty. Tedy jen si u turniketů pípnout a tím pádem máme jízdenky. Nástupiště jsme zmákli bez problémů, a v 9:50 vlak vyrazil směr Nara. Vlak postupně vyjel z podzemí a za půl hodiny v něm zase zmizel, a my vystoupili, spolu s další stovkou turistů, na nádraží v Nara. Park Nara je asi deset minut od nádraží, tedy z budovy nádraží proudí davy lidí jedním směrem, a po pár minutách už naráží na prodejce jeleních krekrů a na vlastní jelínky sika. Ti zvláště po ránu žebrají jídlo (odpoledne už jen leží a mají dost), a protože jsou léty naučeni, tak když se před nimi pokloníte, pokloní se také, a pak očekávají jídlo. Tím se samozřejmě baví všichni, turistů jsou mraky, jelínků desítky, všichni se fotí, jak krmí jeleny, ucpou chodníky, do toho všudypřítomné jelení bobky, prostě paráda. Po překonání prvního setkání s jelínky, oni jsou stejně v celém parku, je tu konečně park Nara.
Park byl založen v roce 1880 a jedná se o jeden z nejstarších parků v Japonsku. I s areály svatyň, chrámů a Národního muzea se rozkládá na ploše 660 hektarů. V této oblasti se nachází památky světového dědictví, stejně jako řada národních pokladů, významných kulturních statků a přírodních památek určených japonskou vládou. Vzhledem k rozloze parku je jasné, že není v lidských silách celý park projít za jeden den, ale i tak se dá stihnout hodně, tak si pojďme shrnout, co jsme během návštěvy viděli.
Hned ze začátku nejdeme s hlavním proudem návštěvníků a míříme na samotný jih parku, kde je k vidění Ukimido Pavilion. Tento šestiboký dřevěný pavilon jakoby se vznášel na vodách rybníka Sagiike. Byl postaven v roce 1916 a jeho střecha z cypřišové kůry z něj dělá vynikající příklad tradiční japonské architektury. Vypadá sice trochu opotřebovaně, ale věříme, že na jaře, když po dřevěném mostě přejdete doprostřed rybníku, a zrovna rozkvétají všude kolem sakury, může být výhled dechberoucí. Hned za rybníkem narážíme na japonskou zahradu z roku 2020, která je zdarma přístupná veřejnosti. Její název je Yugayamaenchi a jedná se o zahradu s čajovnou, bambusovým lesem a jezírkem. Čajovna byla zpřístupněna, tak jsme mohli dovnitř prohlédnout si interiér, čaj se zrovna nepodával. Zahrada má nádhernou atmosféru a není zde mnoho návštěvníků.
Pokračovali jsme východním směrem do svatyně Kasuga. Cesta k ní byla lemována kamennými lucernami, kterých je v okolí svatyně přes dva tisíce. Protože přes noc pršelo, byla cesta lehce blátivá, ale nic, co by se nedalo přejít. Samozřejmostí byli všudypřítomní jelínci sika a turisté, kterých rapidně přibývalo, jak jsme se ke svatyni blížili. Minuli jsme vstup do botanické zahrady, protože chceme vidět více staveb než rostlin, a po projití tradiční bránou jsme stáli před svatyní Kasuga Taisha, postavenou v roce 768 na pokyn císařovny Šótoku. Tak konečně něco, co se nepostavilo v minulém století. A je fakt nádherná, má střechy v čínském stylu a červenou, zlatou a rumělkovou výzdobu. A všude jsou rozvěšené bronzové lucerny, které musí při zde pořádaných festivalech nádherně zářit. V rámci prohlídky zavítáme do zatemněné části svatyně, kde je pár luceren rozsvícených pro představu. Zatímco je docela běžné, že japonské svatyně ctí jedno nebo dvě božstva, Kasuga Taisha ctí čtyři z nich, včetně božstev z Kašimy (prefektura Saga), Katori (prefektura Čiba) a Hiraoky (Ósaka), i proto je svatyně považována za jedno z nejposvátnějších míst v celém Japonsku.
Pokračujeme ke komplexu Nigatsu-dó (Síň druhého měsíce), který je součástí chrámu Tódai-dži, k tomu ještě dojdeme, a kromě specifické síně s názvem Nigatsu-dó zahrnuje několik dalších budov. Komplex byl založen v roce 752 a vydržel poměrně dlouho, až do roku 1667, kdy byl hlavní chrám se síní zničen v důsledku požáru. Poté, co požár zničil hlavní chrámovou stavbu, byly zahájeny práce na obnově chrámu, které byly dokončeny v roce 1669. Současná hlavní síň Nigatsu-dó je prohlášena za národní poklad.
Slunce si dnes doslova užívá a nám z neustálého chození a vedra dochází síly. Ale je nutné navštívit to nejvíc, co park Nara nabízí. Chrám Tódai-dži, který vám prostě svou velikostí vyrazí dech a aby ne, jedná se o největší dřevěnou budovu na světě. Když dech naberete a koupíte si vstupenky, je vám umožněno do chrámu vstoupit přes obrovské dveře a to, co se před vámi objeví, vám vyrazí dech podruhé. Celá ta obrovská stavba poskytuje přístřeší bronzové soše sedícího Buddhy Vairóčana, v Japonsku známého jako Daibucu. Základní míry sochy jsou 15 metrů výška a váha 500 tun. O chrámu i soše je toho hodně zajímavého ke čtení, nebudu to sem přepisovat. Naprosto ohromující zážitek.
Zcela vysíleni dojdeme zpět k nádraží, v přilehlé restauraci si dáme, jak jinak, Buddha ramen a posilněni jdeme na vlak, stejně jako tisíce turistů v odpoledních hodinách. Vlak není sice narvaný úplně, ale není si kam sednout, a tak je těch třicet minut jízdy do Ósaky docela utrpení, nohy už docela bolí. Nakonec dorazíme k hotelu, vezmeme to přes náš čím dál tím více oblíbený obchod Aeon Food Style a nakoupíme si sushi a jiné pochutiny a zbytek dne odpočíváme a plánujeme zítřejší výlet.
Výstav označovaných Expo je více typů. Expo může být světové, specializované nebo zemědělské. První skutečně světová výstava se konala v roce 1791 v Praze v Klementinu, ale za první světové Expo je považována světová výstava, která se konala v roce 1851 v londýnském Hyde parku. Od té doby se konalo Expo 36 krát včetně toho současného. Od roku 1995 se ustálila pravidelnost konání v intervalu pěti let a doba trvání je v rozsahu tří až šesti měsíců. V minulosti Japonsko Expo již hostilo, v roce 1970 v Ósace, v roce 2005 zavítalo Expo do města Nagoya a letos se vrátilo do Ósaky.
Hlavním místem konání Expa 2025 je oblast o rozloze 155 hektarů nacházející se na uměle vybudovaném ostrově Jumešima ve čtvrti Konohana-ku v Ósace. Kolem jednotlivých pavilonů navrhl japonský architekt Sou Fudžimoto postavit Grand Ring, něco jako obrovský kruh, vytvořený ze dřeva za použití tradičního truhlářství, který pokrývá plochu 61 035 metrů čtverečních, a jedná se tedy o největší dřevěnou stavbu na světě. Na vrcholu kruhu se nachází 2 025 metrů dlouhá cesta zvaná „Skywalk“ s pěti eskalátory a šesti výtahy, které k ní poskytují přístup. Předpoklad, že výstavu navštíví za šest měsíců 28 milionu návštěvníků, si vynutil prodloužení metra na lince Chuo Line o 3,2 kilometru s využitím již existujícího tunelu Jumesaki. Slavnostní zahájení výstavy Expo 2025 proběhlo 12. dubna 2025 za účasti japonského premiéra, císaře, císařovny i korunního prince a 1 300 zástupců zúčastněných zemí.
A dnes, 21. 5. 2025 nastal ten den, kdy bude Expo 2025 poctěno zvláštní delegací z Brna. No tak asi na nás nikdo nečeká, ale pro nás je to velký den, protože jsme nikdy Expo nenavštívili a popravdě jsme ani neměli představu, do čeho jdeme. Tak si pojďme shrnout, jak naše návštěva vlastně dopadla.
Tradičně vydatně posilněni vynikající snídaní, vyrážíme z hotelu a po pár metrech sestupujeme na linku metra Yotsubashi, kterou jedeme jen jednu zastávku, na které přesedáme na linku Chuo Line a jedeme na nově postavenou konečnou. Už při přestupu je jasné, že se na výstavu chystá více lidí, protože při nastupování do vozu nás proud lidí rozdělí a přeplněnost vagónu nám nedovolí se k sobě přiblížit, tak těch šest stanic jedeme v sardinkovém módu, až nakonec všichni cestující vystoupí na konečné. Ta je naštěstí pojata velkolepě, tak že se dav hrne poměrně širokým tunelem, který vyústí na opravdu obrovské prostranství, kde se za pomoci místních činovníků a natažených pásek reguluje proud davu směrem ke vstupu na výstavu. Prodej lístků byl chytře odstupňován na hodinu příchodu, a tak jsou návštěvníci řazeni do ohrad podle vstupu. My máme vstup na 9:00 a je půl desáté, tak že spolu s ostatními opozdilci nejsme potupně uzavřeni v ohradě, ale naopak naháněni ke vstupním branám. Těch je opravdu mnoho, 20, možná více, a tvoří se před nimi řady čekajících na odbavení. Po pěti minutách přicházíme na řadu, vše co máme s sebou vysypeme do připravených plastových boxů, které míří pod skener, a my přes skenovací bránu projdeme. Když nám nic v zavazadlech nenajdou, pobereme vše zkontrolované a následuje kontrola vstupenek. Ukazujeme QR kódy okopírované z aplikace, přes kterou jsme si lístky koupili, vše funguje bez problémů, a tak jsme vpuštěni na výstaviště.
Jsme na Expu. Dokázali jsme to. Míříme od vstupu k vnější straně Grand Ringu a žasneme nad jeho velikostí i provedením. Maki v informačním centru kupuje průvodce s klasickou rozkládací mapou, ať se orientujeme, a spolu s další tisícovkou návštěvníků vstupujeme dovnitř dřevěného kruhu a spatřujeme první obrovské domy jednotlivých států. Netrpělivě vystojíme krátkou frontu a jsme v prvním domě, Malajsie. Vystoupíme po obvodu budovy do prvního patra a procházíme celou velmi vkusnou instalaci, představující zemi. Zastavujeme se u obrovského 3D modelu Kuala Lumpur, kde jsou světelně vypíchnuty nejznámější budovy, které máme ještě v živé paměti. Možnost vyjít na střechu si necháme ujít a kolem kmene obrovského umělého stromu, jehož listy stvořili různí umělci, scházíme do navalprachyšopu, přes který se dostaneme ven.
Jsme nadšeni, a tak bez rozmyslu stojíme ve frontě na návštěvu domu Filipín. Asi po pěti minutách jsme v malé skupince vpuštěni dovnitř, kde nás krátce přivítají, poslechneme si úvodní proslov a pokračujeme do útrob instalace. Vše je pěkně nasvícené a popisuje zemi po všech stránkách. Maki křepčí před obrovskou multimediální zdí, která stínuje postavy před ní, a to pomocí roztomilých postaviček stvořených zřejmě z listí a všichni se tam kroutí, rozhazují ruce a řehtají se. Pak pár dalších osvětlených zdí plných informací, hraje hudba, je to prima a nakonec, jak jinak, končíme v navalprachyšopu, kde necháme pár jenů a jsme zpátky venku.
A takhle by se dalo pokračovat procházením všech instalací všech zemí. Nutno podotknout, že hodně zemí má prezentaci společně v jednom z domů, zvláště africké země, ale třeba z Evropy společně vystavují severské státy, nebo Litva a Lotyšsko sdíli jeden dům. I tak nám dochází, že nebude v našich silách projít domy všech států, a bude nutné si vybírat. Navíc do některých domů je třeba mít objednaný vstup. Navíc se výstaviště neustále plní dalšími návštěvníky a délka front úměrně s počtem návštěvníků narůstá.
Tak jdeme primárně navštívit prezentaci naší malé zemičky. Po pravdě, jsme zklamáni, protože prezentace Českého domu v televizi i na obrázcích slibovala velký dům ze dřeva a čistého skla, ale dům tak velký zase není a sklo evidentně nikdo nečistí a vypadá dost omšele. Těšíme se na Plzeň, ale do skla jen uvnitř, a fronta není zrovna malá, a u okénka jen do plastu. Tedy napřed do jiného okénka objednat a zaplatit a pak do dalšího okénka, kde vám to pivo načepují. Obsluha je čistě japonského původu, aspoň že to pivo je naučili točit. Srkáme pivo a pozorujeme na nedaleké vodní ploše vodotrysk, který reaguje na nějaké klavírní sólo z reproduktorů, vypadá to efektně. Jdeme vyhodit kelímky zpátky k pavilonu a všimneme si, že fronta do restaurace zmizela, tak jdeme ke vstupu a za pár minut nás přivítá japonka slovy “Dobrý den” a usadí nás. Tak si objednáme dvě hladinky do skla a dáme si místní variaci na knedlo, zelo, vepřo/kachnu. Něco jako zelí s masem v knedlíku. Pivo nemělo chybu, jídlo bylo dost kořeněné, tipujeme moc tymiánu a hlavně slané. Ale restaurace praská ve švech a všichni cizinci si pochutnávají, protože nemají šajn, jak to chutnat má. Po jídle zkontrolujeme frontu na prohlídku, a ta se ještě zvětšila, tak to vzdáváme.
Pokračujeme kolem zatím zavřeného domu Malty, domu severských států a Turkmenistánu a stoupneme si do fronty na prohlídku prezentace Bahrajnu. Fronta není malá, slunce praží a čekání se prodlužuje. Po půl hodině jsme ve skupině 25 lidí vpuštěni dovnitř, kde máme dvě krátké zastávky s výkladem a dále pokračujeme prezentací zaměřenou na všechny vjemy. Tak saháme na co se dá, čicháme k baňkám s vůni oleje, benzínu, různých kovů a dokonce i peněz. Z vrchního patra dřevěné budovy Bahrajnu, a později i z venku, fotíme Les civilizací, další český počin, který je tvořen z šesti a půl tisíce let starých dubů, které byly nedávno objeveny ukryté v zemi. Prohlížíme si další exponáty, včetně helmy Oscara Piastriho z letošní F1 velké ceny Bahrajnu, až skončíme víte kde. Abychom si užili i chuťového vjemu, necháváme si udělat ledovou kávu a dáváme se do řeči s urostlým chlapíkem v totálně propocené košili, který nám kávu připravuje. Ten nám sdělí, že nejlepší pivo na celém výstavišti je to naše, jak jinak, a že máme rozhodně navštívit prezentaci Kuvajtu. A jsme zase venku a to jsme ještě netušili, že to byl poslední navštívený dům. Zkusíme navštívit doporučený Kuvajt, ale fronta je tak dlouhá, že jen představa toho stání pod sluncem je bolestivá.
Pobyt na slunci už je fakt dost nepříjemný, je nesnesitelné vedro, tak padne rozhodnutí, nechat se jezdícími schody vyvézt na vršek Grand Ringu, kde snad bude trochu více foukat. A ten efekt to skutečně má. Jdeme po stezce na západní stranu výstaviště, protože chceme na další doporučení navštívit dům Austrálie. Když jsme přišli na výstaviště, tak se po stezkách na Grand Ringu pohybovaly ojedinělé postavy, nyní zde doslova proudí davy lidí, včetně nepočítaně školních tříd, a dle uniforem i různých škol, až to vypadá, že sem navezla všechny školáky minimálně jedna celá prefektura. Ten počet lidí začíná být doslova šílený. Když sjedeme z kruhu dolů, je až nemožné se mezi návštěvníky někam dostat, ale nakonec se nám povede najít vstup do domu Austrálie. Na tom je jen cedule, že dnes už jen pro ty, co mají rezervaci. V zásadě je situace taková, že bez rezervace už je jen šance stát v minimálně hodinové frontě bez ohledu na to, který stát vás zaujal. Jdeme ještě k západní bráně, zvěčnit obrovského robota a máme toho dost. Tím pro nás Expo končí, ale musíme ještě celé výstaviště přejít na východní bránu, protože jen z té nám jede metro. A tak se znovu plahočíme před davy návštěvníků, školáků k východu, až se nám podaří dostat do metra, chytit zrovna odjezd a rychle odsud zmizet.
Teď si asi říkáte, to jsou paka, tak když něco chtěli vidět, tak proč si to dopředu nerezervovali, když věděli, kdy tam budou. Správná úvaha, ale bohužel to tak nefunguje. Můžete si za nemalý poplatek zažádat o rezervaci, ale vzhledem k tomu, že poptávka je příliš velká, bude vaše poptávka spolu s dalšími losována a můžete, ale také nemusíte, být na daný den vylosováni. V rámci naší vstupenky byli tři losování zdarma a kromě jednoho vystoupení, o které jsme zájem neměli, žádný los nevyšel. Prostě jak říká poručík z Černých baronů, lidí je na světě jako sraček. Ani kdyby denní návštěvnost regulovali na polovinu, tak by to nepomohlo. Optimální by bylo tak na desetinu, pak by byla šance, že se někam dostanete. Ale když za každou cenu chcete mít za šest měsíců 28 milionů návštěvníků, musíte tam denně dostat bezmála 160 tisíc lidí, a na to ty atrakce nejsou dimenzovány. Byl to zážitek, být tam a něco málo vidět, je to velkolepé, ale na druhé straně jsme ani jeden nezažili akci, kde by bylo takové množství lidí a ve výsledku, spolu se vzpomínkou na nepříliš vydařené jídlo v Českém domě, to bylo celé tak trochu zklamání. Expo jsme zažili, nikdy více.
Naprosto vyprahlí, zpocení a zničení jsme se vrátili na hotel, dali se dohromady, naházeli špinavé prádlo do batohů a vyrazili do nedaleké veřejné prádelny. Chvíli jsme studovali, jak to funguje, něco i přes překladač, až nám byl princip jasný. Naplnili jsme buben prádlem, vhodili 400 jenů, zvolili jemné praní a hotovo. Máme 28 minut, tak jdeme nakoupit do obchodu vedle hotelu jídlo a pití, to hodíme na hotel a vrátíme se do prádelny chvíli před tím, než dopereme. Pak vše do sušičky, kde je obsluha ještě jednodušší, za 100 jenů 10 minut sušení. Za dvacet minut a o dvě stoky jenů lehčí si odnášíme dva batohy vypraného suchého prádla. Po přepočtu vypráno a usušeno za necelou stovku, včetně pracího prostředku, který si pračka dávkovala sama. Na hotelu hodujeme a pak zaslouženě odpočíváme.
|
|
Nejnovější komentáře